VÝLET DO PAŘÍŽE
Jak jinak než stopem
Posledních pár volných dnů před začátkem školy jsme se rozhodly strávit v Paříži. Ráno jsme si sbalily dva malé batůžky se spacákem a kartáčkem a vyrazily na stop. Do Paříže to sice je nějakých 500km, ale i tak jsme dojeli až za velké tmy a to ze čtyř důvodů:
1) Jednou jsme si tak trochu zajely jiným směrem, než jsme chtěly a musely se pak vracet asi 60km.
2) Po cestě byla na francouzské dálnici autonehoda a hrozná kolona, zrovna tam jsme jeli v kamionu s jedním hrozně sympatickým francouzem, který (stejně jako všichni ostatní francouzi, které jsme potkaly), neuměl ani slovo anglicky. Bylo to celkem vtipný, protože jsme s ním jely hrozně dlouho – ta kolona téměř stála a naše francouzská konverzace, vzhledem k mé omezené slovní zásobě na asi 25 slovíček, dost vázla. Každopádně byl vážně fajn a ještě nám nabízel peníze na cestu (ty jsme si nevzaly).
3) Celkem jsme za ten den vystřídaly 13 aut, což nás zdrželo, i přestože nám stopování samotné šlo jedna radost - celou dobu jsme nečekali déle jak 10 minut. Někdy nám dokonce zastavilo hned první auto, které projelo. Akorát jednou jedinkrát jsme čekaly přes půl hodiny, ale to proto, že nikdo koho jsme stoply, nejel naším směrem.
4) S posledním řidičem jsme na hodinu zabloudili v Paříži. Tenhle byl celkově ze všech asi vůbec nejzajímavější. Pocházel z Libanonu, nabral nás za tmy na benzince (první kdo kolem nás projel) a byl to nějaký obchodník s drahými kameny, (to jsme poznaly z konverzace, kterou dlouze vedl přes telefon s nějakým dalším obchodníkem). Byl hrozně ukecaný, neustále něco vyprávěl a pořád se na něco ptal, nejraději mi pokládal nějaké filosofické otázky o životě, na které jsme mu většinou dávala neutrální odpovědi, což ho očividně hrozně nadchlo, a tak akorát zvyšoval frekvenci dalších a dalších otázek. Vyprávění přerušil jenom párkrát, a to proto, aby se otočil dozadu na Majdu a začal ji zkoušet z angličtiny. Při blouzení po Paříži se pustil do jednoho obzvláště dlouhého příběhu (něco o tom, jak mu dal Bůh znamení a on se rozhodl postavit v Libanonu nemocnici pro chudé – mimochodem ji tam vážně staví). Každopádně ten příběh byl tak dlouhý a já tak unavená, že jsem na chvíli přestala dávat pozor, až mě opět probrala věta: „A to je to nejdůležitější, co se mi v celém životě stalo a teď už vím, proč jsem vás vzal – proto abych vám mohl vyprávět tenhle příběh a vy si ho navždy pamatovaly. Slibujete?“ Nezbývalo mi nic jiného než mu slíbit, že to nikdy nezapomenu a do te´d mi vrtá hlavou, o čem to tedy vlastně bylo. Ale odvahu zeptat se jsem nenašla. Když nás v Paříži konečně vysadil, vystoupil z auta, aby nám potřásl rukou na rozloučenou a ještě nám doslova vnutil 20E.
Konečně Paříž
V Paříži jsme se sešly s Jitkou a ta nás ubytovala v jednom z jejich bytů (zrovna se ten víkend stěhovali, a tak měli až do neděle dva byty). Zbylé dny jsme strávily procházkami po Paříži. Chtěla jsem se jít podívat i dovnitř alespoň jednoho muzea, ale nějak jsem to nestihla. Nejblíže jsem tomu byla v Muzeu moderního umění, ovšem před vstupem do expozice, jsem si všimla, že je tam i knihkupectví, tak jsem se rozhodla tam nakouknout. Z nakouknutí se staly dvě hodiny (tolik krásných knížek, sešitů a pohledů nemají nikde jinde víc než ve Francii), a tak jsem expozici už nestihla.
Jo když už o jídle, tak návštěva menzy, kam nás vzala Jitka, byl také zážitek. Velké, dobré, levné a ten výběr. Prostě mňam. Jediné, co nám celý výlet kazilo, byl neustálý déšť. Naštěstí jsme byly již zvyklé z Holandska, a tak nás to od procházení neodradilo – bohužel stejně jako miliony dalších turistů, kterými se Paříž jen hemžila.
Další den jsem se sešla s jedním kamarádem z workcampu a ten nás celý den prováděl po Paříži. Nebo tam s námi spíš bloudil, jelikož on bydlí asi 100km daleko, takže to tam také moc nezná.
Všechny noci jsme nakonec strávily u Jitky. Původně jsme se měly v neděli, když Jitka odevzdala jeden byt, přestěhovat k jednomu klukovi, ale nakonec se to vyřešilo a zůstaly jsme na erární matraci v tom jejím novém.
Ještě musím zmínit francouzské crepes (palačinky), na kterých jsme si každý den pochutnávaly – myslím, že jsme našly ty nejlevnější, největší a nejlepší pařížské palačinky, dokonce přímo v centru. Takže když se tam někdo vydáte, dejte vědět.
Poslední den jsme se rozhodly vyměnit nohy za kola. V Paříži mají totiž fakt skvělou půjčovnu kol, za každým třetím rohem je taková ministanice s cca 20 koly, kde si člověk přes kartu otevře na 24 hodin účet a pak si může to kolo na jakékoliv půjčit a vrátit, kolikrát za ten den chce. Také nám od jistých Čechů (jak jinak) bylo porazeno, že první půl hodina je vždy zdarma, takže jsme se vždy projely po půl hodině kolo vrátily a půjčily si další, takže nás celodenní výlet na kolech stál 1,50 za otevření účtu. Večer Majda odešla na internet a já si dala noční projížďku k Eiffelovce podél Seiny a přes šílenou Champs-Élysées – fakt nádhera.
Ráno jsme si nakoupily sýry na cestu, svezly se metrem na kraj Paříže a vyrazily hledat místo na stop. Je pravda, že Paříž celkově je plná zevláků, žebráků, peníze mámících černochů a podobných živlů, ovšem když to srovnám s tím, co jsme viděly na jejím okraji, bylo centrum rajskou zahradou. Nakonec se nám povedlo stopnout první auto a svézt se alespoň na benzinku na kraji Paříže, odkud ale, jak se posléze ukázalo, jezdili všichni jenom na letiště. Trpělivost se však nakonec vyplatila a jakýsi Peruánec, který nás původně chtěl vzít jen na hranici, si trochu zajel a odvezl nás až skoro na druhý okraj Belgie. Kromě něho nás vzal ještě jeden zajímavý pán, ten mi celou dobu vyprávěl o tom, jak slaví Mikuláše a Vánoce a o všech možných tradicích, což by nebylo tak zajímavé, kdyby on sám nevypadal jako Santa Claus – hrozně milý postarší pán s dlouhými bílými vousy. Díky tomu jsme se domů do Haagu dostaly ještě za plného odpoledního světla.
Posledních pár volných dnů před začátkem školy jsme se rozhodly strávit v Paříži. Ráno jsme si sbalily dva malé batůžky se spacákem a kartáčkem a vyrazily na stop. Do Paříže to sice je nějakých 500km, ale i tak jsme dojeli až za velké tmy a to ze čtyř důvodů:
1) Jednou jsme si tak trochu zajely jiným směrem, než jsme chtěly a musely se pak vracet asi 60km.
2) Po cestě byla na francouzské dálnici autonehoda a hrozná kolona, zrovna tam jsme jeli v kamionu s jedním hrozně sympatickým francouzem, který (stejně jako všichni ostatní francouzi, které jsme potkaly), neuměl ani slovo anglicky. Bylo to celkem vtipný, protože jsme s ním jely hrozně dlouho – ta kolona téměř stála a naše francouzská konverzace, vzhledem k mé omezené slovní zásobě na asi 25 slovíček, dost vázla. Každopádně byl vážně fajn a ještě nám nabízel peníze na cestu (ty jsme si nevzaly).
3) Celkem jsme za ten den vystřídaly 13 aut, což nás zdrželo, i přestože nám stopování samotné šlo jedna radost - celou dobu jsme nečekali déle jak 10 minut. Někdy nám dokonce zastavilo hned první auto, které projelo. Akorát jednou jedinkrát jsme čekaly přes půl hodiny, ale to proto, že nikdo koho jsme stoply, nejel naším směrem.
4) S posledním řidičem jsme na hodinu zabloudili v Paříži. Tenhle byl celkově ze všech asi vůbec nejzajímavější. Pocházel z Libanonu, nabral nás za tmy na benzince (první kdo kolem nás projel) a byl to nějaký obchodník s drahými kameny, (to jsme poznaly z konverzace, kterou dlouze vedl přes telefon s nějakým dalším obchodníkem). Byl hrozně ukecaný, neustále něco vyprávěl a pořád se na něco ptal, nejraději mi pokládal nějaké filosofické otázky o životě, na které jsme mu většinou dávala neutrální odpovědi, což ho očividně hrozně nadchlo, a tak akorát zvyšoval frekvenci dalších a dalších otázek. Vyprávění přerušil jenom párkrát, a to proto, aby se otočil dozadu na Majdu a začal ji zkoušet z angličtiny. Při blouzení po Paříži se pustil do jednoho obzvláště dlouhého příběhu (něco o tom, jak mu dal Bůh znamení a on se rozhodl postavit v Libanonu nemocnici pro chudé – mimochodem ji tam vážně staví). Každopádně ten příběh byl tak dlouhý a já tak unavená, že jsem na chvíli přestala dávat pozor, až mě opět probrala věta: „A to je to nejdůležitější, co se mi v celém životě stalo a teď už vím, proč jsem vás vzal – proto abych vám mohl vyprávět tenhle příběh a vy si ho navždy pamatovaly. Slibujete?“ Nezbývalo mi nic jiného než mu slíbit, že to nikdy nezapomenu a do te´d mi vrtá hlavou, o čem to tedy vlastně bylo. Ale odvahu zeptat se jsem nenašla. Když nás v Paříži konečně vysadil, vystoupil z auta, aby nám potřásl rukou na rozloučenou a ještě nám doslova vnutil 20E.
Konečně Paříž
V Paříži jsme se sešly s Jitkou a ta nás ubytovala v jednom z jejich bytů (zrovna se ten víkend stěhovali, a tak měli až do neděle dva byty). Zbylé dny jsme strávily procházkami po Paříži. Chtěla jsem se jít podívat i dovnitř alespoň jednoho muzea, ale nějak jsem to nestihla. Nejblíže jsem tomu byla v Muzeu moderního umění, ovšem před vstupem do expozice, jsem si všimla, že je tam i knihkupectví, tak jsem se rozhodla tam nakouknout. Z nakouknutí se staly dvě hodiny (tolik krásných knížek, sešitů a pohledů nemají nikde jinde víc než ve Francii), a tak jsem expozici už nestihla.
Jo když už o jídle, tak návštěva menzy, kam nás vzala Jitka, byl také zážitek. Velké, dobré, levné a ten výběr. Prostě mňam. Jediné, co nám celý výlet kazilo, byl neustálý déšť. Naštěstí jsme byly již zvyklé z Holandska, a tak nás to od procházení neodradilo – bohužel stejně jako miliony dalších turistů, kterými se Paříž jen hemžila.
Další den jsem se sešla s jedním kamarádem z workcampu a ten nás celý den prováděl po Paříži. Nebo tam s námi spíš bloudil, jelikož on bydlí asi 100km daleko, takže to tam také moc nezná.
Všechny noci jsme nakonec strávily u Jitky. Původně jsme se měly v neděli, když Jitka odevzdala jeden byt, přestěhovat k jednomu klukovi, ale nakonec se to vyřešilo a zůstaly jsme na erární matraci v tom jejím novém.
Ještě musím zmínit francouzské crepes (palačinky), na kterých jsme si každý den pochutnávaly – myslím, že jsme našly ty nejlevnější, největší a nejlepší pařížské palačinky, dokonce přímo v centru. Takže když se tam někdo vydáte, dejte vědět.
Poslední den jsme se rozhodly vyměnit nohy za kola. V Paříži mají totiž fakt skvělou půjčovnu kol, za každým třetím rohem je taková ministanice s cca 20 koly, kde si člověk přes kartu otevře na 24 hodin účet a pak si může to kolo na jakékoliv půjčit a vrátit, kolikrát za ten den chce. Také nám od jistých Čechů (jak jinak) bylo porazeno, že první půl hodina je vždy zdarma, takže jsme se vždy projely po půl hodině kolo vrátily a půjčily si další, takže nás celodenní výlet na kolech stál 1,50 za otevření účtu. Večer Majda odešla na internet a já si dala noční projížďku k Eiffelovce podél Seiny a přes šílenou Champs-Élysées – fakt nádhera.
Ráno jsme si nakoupily sýry na cestu, svezly se metrem na kraj Paříže a vyrazily hledat místo na stop. Je pravda, že Paříž celkově je plná zevláků, žebráků, peníze mámících černochů a podobných živlů, ovšem když to srovnám s tím, co jsme viděly na jejím okraji, bylo centrum rajskou zahradou. Nakonec se nám povedlo stopnout první auto a svézt se alespoň na benzinku na kraji Paříže, odkud ale, jak se posléze ukázalo, jezdili všichni jenom na letiště. Trpělivost se však nakonec vyplatila a jakýsi Peruánec, který nás původně chtěl vzít jen na hranici, si trochu zajel a odvezl nás až skoro na druhý okraj Belgie. Kromě něho nás vzal ještě jeden zajímavý pán, ten mi celou dobu vyprávěl o tom, jak slaví Mikuláše a Vánoce a o všech možných tradicích, což by nebylo tak zajímavé, kdyby on sám nevypadal jako Santa Claus – hrozně milý postarší pán s dlouhými bílými vousy. Díky tomu jsme se domů do Haagu dostaly ještě za plného odpoledního světla.
Výlet do Paříže.pdf | |
File Size: | 1436 kb |
File Type: |