JIŽNÍ AMERIKA
WIKIEXPLORA
http://www.wikiexplora.com/index.php/P%C3%A1gina_principal
encyklopedie jihoamerických cest
http://www.wikiexplora.com/index.php/P%C3%A1gina_principal
encyklopedie jihoamerických cest
A bylo to tady, čtvrtý poslední semestr, tedy psaní diplomky. Každé téme diplomky má určitou lokaci, kde diplomka probíhá. Většina z nich je v Holandsku, v Praze nebo v Belgii, ale najde se tam i pár zajímavějších lokací. A tak se stalo, že já spolu s Gabrielem budeme psát diplomku v Chile. Axue bude v Mexiku, Dilip a Ana (Rumunka) v Holandsku a zbytek mých oblíbených spolužáků v Praze. Jelikož Zdenda už udělal všechny zkoušky a praktická měření na bakalářku, rozhodl se, že pojede do konce dubna se mnou, protože sepisovat bakalářku a konzultovat ji přes internet může i tam.
Já odjela do Prahy v neděli, spolu s několika spolužáky. Maminka mi uvařila plný hrnec výborné svíčkové, a tak poslední rozloučení se Suvhou, Aidou a Anou (Venezuelankou) proběhlo až u nás při pondělní večeři. Svíčková měla hrozný úspěch a stejně tak Jessa, která celou dobu loudila.
Jelikož v létě je v Jižní Americe zima a v zimě léto. Probíhaly na naší univerzitě zrovna letní prázdniny. Rozhodli jsme se tohoto času trochu využít, a tak finální destinace našeho letu byla Lima, tedy hlavní město Peru, kde už nějakou dobu bydlí Jitka. (Ano, ta Jitka, za kterou jsem byla naposledy na výletě v Paříži). Ale abychom tento výlet mohli uskutečnit, museli jsme odjet už ve čtvrtek.
Takže mi zbyla úterý a středa na vyřízení všech záležitostí a posledních návštěv. Nejvíce jsem se bála, jestli se mi povede získat víza. S ambasádou jsem komunikovala již před tím přes email. Řekli, že stačí poslat fotku a přijímací dopis z univerzity a že si prý pro víza mám přijít, až budu v Praze. Obzvláště v porovnání s Bruselem, kde jsme se víza pokoušela získat původně, se to vše zdálo podezřele jednoduché. Tam totiž chtěli asi 15 papírů od výpisu z rejstříku trestů až po potvrzení od doktora a asi 200 eur poplatek. Ale ono opravdu, to tak jednoduché bylo. Dorazila jsem na ambasádu a po hodině čekání za mnou přišel velvyslanec, řekl mi, ať to tady podepíšu, že mi přeje šťastný pobyt v Temuco a vesele mi předal roční víza.
Pak ještě mezinárodní řidičák, zubařka, lékárna, pár dalších doktorů, za babičkou, za dědou a můj plán, jak už od pondělí budu balit, byl v tahu. Proto když jsem ve středu večer vyrážela s kamarády do hospody, byla jsem vážně pevně přesvědčená, že se vrátím ještě denním autobusem, abych si ráno přivstala a zabalila. Do hospody však dorazilo nečekaně asi třikrát víc lidí (kolem 30) než jsme očekávali, a tak se i mé šance na brzký návrat rozplynuly. Cvála s sebou dokonce přivedl nějaké dvě Chilanky. Také jsem dostala deníček s fotkami, asi abych náhodou nezapomněla z jaké rodiny, že to pocházím. (Což při pohledu na ty fotky musíte sami posoudit, že to zapomenout ani nejde.) Ještě tentýž večer pak ostatní zúročili alkoholem podpořenou tvůrčí inspiraci a vepsali mi tam nějaká moudra na cestu.
Já odjela do Prahy v neděli, spolu s několika spolužáky. Maminka mi uvařila plný hrnec výborné svíčkové, a tak poslední rozloučení se Suvhou, Aidou a Anou (Venezuelankou) proběhlo až u nás při pondělní večeři. Svíčková měla hrozný úspěch a stejně tak Jessa, která celou dobu loudila.
Jelikož v létě je v Jižní Americe zima a v zimě léto. Probíhaly na naší univerzitě zrovna letní prázdniny. Rozhodli jsme se tohoto času trochu využít, a tak finální destinace našeho letu byla Lima, tedy hlavní město Peru, kde už nějakou dobu bydlí Jitka. (Ano, ta Jitka, za kterou jsem byla naposledy na výletě v Paříži). Ale abychom tento výlet mohli uskutečnit, museli jsme odjet už ve čtvrtek.
Takže mi zbyla úterý a středa na vyřízení všech záležitostí a posledních návštěv. Nejvíce jsem se bála, jestli se mi povede získat víza. S ambasádou jsem komunikovala již před tím přes email. Řekli, že stačí poslat fotku a přijímací dopis z univerzity a že si prý pro víza mám přijít, až budu v Praze. Obzvláště v porovnání s Bruselem, kde jsme se víza pokoušela získat původně, se to vše zdálo podezřele jednoduché. Tam totiž chtěli asi 15 papírů od výpisu z rejstříku trestů až po potvrzení od doktora a asi 200 eur poplatek. Ale ono opravdu, to tak jednoduché bylo. Dorazila jsem na ambasádu a po hodině čekání za mnou přišel velvyslanec, řekl mi, ať to tady podepíšu, že mi přeje šťastný pobyt v Temuco a vesele mi předal roční víza.
Pak ještě mezinárodní řidičák, zubařka, lékárna, pár dalších doktorů, za babičkou, za dědou a můj plán, jak už od pondělí budu balit, byl v tahu. Proto když jsem ve středu večer vyrážela s kamarády do hospody, byla jsem vážně pevně přesvědčená, že se vrátím ještě denním autobusem, abych si ráno přivstala a zabalila. Do hospody však dorazilo nečekaně asi třikrát víc lidí (kolem 30) než jsme očekávali, a tak se i mé šance na brzký návrat rozplynuly. Cvála s sebou dokonce přivedl nějaké dvě Chilanky. Také jsem dostala deníček s fotkami, asi abych náhodou nezapomněla z jaké rodiny, že to pocházím. (Což při pohledu na ty fotky musíte sami posoudit, že to zapomenout ani nejde.) Ještě tentýž večer pak ostatní zúročili alkoholem podpořenou tvůrčí inspiraci a vepsali mi tam nějaká moudra na cestu.