PRVNÍ DNY V QUETZALTENANGO
V pátek jsme si prošly město. Quetzaltenango je druhým nejvýznamnějším městem Guatemaly, má asi 400 tisíc obyvatel, hodně studentů, míň turistů, ale je známé pro školy na výuku španělštiny, kterých je tady přes 30. Měly jsme jednu vytypovanou, ale zastavily jsme se i v pár dalších. Holky se nakonec rozhodly zaplatit si týden výuky v té naší vytypované, protože byla bezkonkurenčně nejlevnější (90 dolarů za 20 hodiny španělštiny týdně). Před obědem jsme si daly hodinu jógy a šly hledat něco k snědku. Maaika je totiž instruktorkou jógy, tak by byla škoda toho nevyužít a aspoň se protáhneme. Hned za barákem jsme objevily trh se spoustou ovoce a zeleniny, na náměstí výbornou pekárnu a všude spoustu stánků s pouličním jídlem. Moje neoblíbenější jsou zatím takové placky se zelím, salsou a jalapeňos za 10Q (30Kč) a grilované plantainy (takové ty velké banány) za 6Q (18Kč). Odpoledne se mi povedlo najít školu, kde mi nabídli platit za hodiny španělštiny výukou angličtiny. Bohužel tam však zrovna nebyla jejich šéfka a tak jsem si domluvila schůzku na sobotu.
Já jsem si hodila na couchsurfing inzerát, že hledám někoho, kdo bydlí v Xele a chtěl by vyměnit konverzace španělštiny za konverzace angličtiny a hned se mi ozvali dva týpci. S jedním jsem si dala sraz ještě ten večer. Vzal mě na nějaké místňácké jídlo - placky se salsou a mletým masem. Bylo to super. Ukázalo se totiž, že dělá PhD. v dost podobném oboru a že magistra studoval ve Španělsku a tak jsme si měli o čem povídat. Později se k nám přidaly i holky a všichni jsme šli do jednoho baru, kde hrála taková latinská víceméně reggae skupina. Hrozně se nám tam líbilo. Bar byl napůl venku ve dvoře, všude samé krásné holky, všichni tancovali a kapela hrála skvěle. Na nás s Evou ale dolehl nedostatek spánku a tak jsme vše jen pozorovaly. Maaika se rozhodla jít tančit, naneštěstí basák se rozhodl, že bude tančit s ní, což by nevadilo, kdyby jedna z těch krásných Guatemalanek nebyla jeho přítelkyně, která chvíli na to ztropila hroznou scénu. Protože hráli fakt skvěle a chtěly jsme si je jít příští pátek poslechnout znova, šla se ji Maaika pro jistotu omluvit a vše se tím nakonec uklidnilo.
Další den jsem se byla domluvit v té škole. Vlastní ji Angličanka, řekla mi, že mě vezme, ale že musím zůstat aspoň dva měsíce. Já původně do města vůbec nechtěla a chtěla jsem být někde v přírodě, ale zase je to lákavá nabídka, tak jsme slíbila, že jí dám do pondělí vědět. Odpoledne jsem měla sraz s tím druhým couchsurfrem Pablem. Nejdřív jsem ho nemohla najít, jelikož je o hlavu menší a já si myslela, že je to nějaké dítě, ale naštěstí poznal on mě. Šli jsme se projít, až jsme došli k hřbitovu. Už když jsem navrhla, abychom se tam šli podívat, koukal trochu divně a když jsme se tam pak přes půl hodiny procházeli a já mu oznámila, že je to zatím nejhezčí místo z celého města, tak fakt nevím, co si myslel. Hřbitovy jsou tady úplně jiné než v Čechách. Tenhle byl obrovský, barevný, plný lidí, kteří tam třeba obědvají, něco prodávají nebo poslouchají hudbu. Hlavně stoupá do mírného kopce a na jeho vrcholu je nádherný výhled jak na město, tak na sopku Santa Maria, kam se chci jít určitě v budoucnu podívat. Nejděsivější byla část se sochami andělů, kterým všem někdo ukradl hlavy. S Pablem už jsem toho tolik společného neměla, ale zase pořád mluvil a věděl toho spoustu o historii města, takže to bylo také fajn, jen kdyby mluvil víc nahlas.
Během procházek městem jsem našla nějaké jiné levnější možnosti ubytování, ale naše domácí nám oznámila, že to máme zamluvené na měsíc a že Maaika už z Prahy zaplatila zálohu a že to už nejde změnit. Tak nevím, asi tady fakt budeme muset zůstat. Zase hodina jógy a večer na náměstí, kde hrála hudba a bylo hrozně živo. Po chvíli nám ale byla zima, tak jsme se šly domů převléknout a všechny tam nakonec usnuly. Nějak se nemůžu přehoupnout do zdejšího časového režimu a jít takhle brzy spát mi moc nepomohlo. Už před pátou ráno jsme byla vzhůru a nemohla spát. Jenže co tady po ránu dělat, všude je ještě tma a zima, žít se tu začíná až okolo deváté se sluníčkem. Tím, že jsme ve větší nadmořské výšce, je tady přes den kolem 18°C a v noci kolem 10°C.
Nakonec jsem holky nechala v pokoji a vyšplhala na kopec na konci města. Byl odtamtud nádherný výhled, tak jsme tam zůstala celé dopoledne a četla si. Po další hodině jógy jsme vzaly Evy foťák a já se jim vydala ukázat hřbitov. Odtamtud jsme zamířily do centra města na největší městský trh, nakoupily spoustu ovoce a zeleniny a šly zpátky na večeři. Večer jsme vyrazily na kubánskou muziku, ale ještě tam nikdo nebyl a nám se nechtělo čekat. Tady když se inzeruje, že je koncert od šesti, tak před osmou nezačne... zastavila jsem se ještě v jednom baru, kde jsem se domluvila, že bych páteční a sobotní večery mohla pracovat. Pak jsme šly na nějakou živou hudbu, ale byl to spíš takový pop, a jelikož jsme všechny nemocné po těch třech dnech na klimatizovaných letištích a po těch 8°C v noci, tak jsme šly spát.
Dnes se budu muset rozhodnout, jestli zůstat tady ve městě, učit angličtinu a učit se španělštinu nebo jestli odjet někam do přírody třeba jako dobrovolník a zůstat tam... Zatím co vy máte už sedm večer, tady je dvanáctá polední, takže jdu na oběd a zase se ozvu, jak to vše dopadlo.
V pondělí měly holky první lekci španělštiny a očividně si to užily. Odpoledne jsem šla zpátky do té školy, kde mi nabídli hodiny angličtiny výměnou za hodiny španělštiny, protože Eva se rozhodla, že by do toho šla také. Tady je to s prací vážně vtipné. Položily jsme jim spoustu otázek ohledně školy a výuky a já jsem pořád čekala, co po nás bude chtít ona. Nakonec jsem to nevydržela a prostě se ji přímo zeptala, jaké jsou jejich požadavky, že si uvědomuji své mezery v angličtině, český přízvuk a absenci zkušeností. A ona, že naše angličtina je dobrá a že nás bere. Ve čtvrtek máme školení a v sobotu začínáme učit. Tak a je to. Zůstáváme ve městě. Potom první hodina jógy ve španělštině a večer bossanova v našem oblíbeném baru El Cuartito. Dokonce zahrál Evy oblíbenou písničku a na požádání pak i po druhé.
V úterý jsem zase byla od sedmi vzhůru a tak jsem si šla vyzkoušet do El Cuartito (kam jinam) jógu spojenou s meditací. Bylo to fajn, byly jsme tam jen tři a instruktor a potom nás pozval na čaj a seznámily jsme se s majitelkou toho baru. Jen je to docela drahé, takže tam pravidelně asi bohužel chodit nebudu.
Odpoledne Evy a Maaiky škola pořádala výlet do jedné vesnice a nabídli mi, že můžu jet s nimi. Jeli jsme jen my tři a náš průvodce Alejandro. Nejběžnější a také nejlevnější místní dopravou jsou Chicken buses. Přestože řidiči většinou řídí jak maniaci, jsou dost pomalé, protože staví na každém rohu, aby někoho nabraly nebo naopak vyhodily. Většinou jsou narvané lidmi a celou cestu doprovází hudba překřikující všechny v autobuse. Jsou sice plné dvojsedaček, ale v případě dospělích se na nich sedí ve třech, v případě dětí je počet pravděpodobně neomezený. Chicken bus nás vyhodil někde u benzínky, protože dál už naším směrem nejel. Museli jsme se tedy poohlédnout po nějaké jiné dopravě. Žádný autobus v dohledu, a tak jsme vzali za vděk korbou u auta, na které už sedělo šest dětí. Ve chvíli kdy jsme si tam přisedli ještě my čtyři, mi přišlo, že už je tam narváno, to jsme ale netušila, že se k nám minutu na to naskládá ještě dalších sedm babiček a dědečků s různými balíčky a pak se teprve rozjedeme krkolomnými zatáčkami nahoru do kopce. Ačkoliv kupodivu, neztratili jsme po cestě vůbec nikoho. V San Andrés Xecul jsme si prohlédli žlutý kostel s mayskými vzory, prošli si městečko, vylezli nahoru na vyhlídku k druhému kostelu a pak chytili chicken bus až přímo zpátky do Xela.
Večer jsem se šla s Evou podívat zadarmo na lekci salsy, ze které se vyklubala lekce bachaty. Bylo to super. Bylo nás tam jenom osm a z toho jen tři kluci, ale byla to sranda a nikomu nevadilo, že nic neumíme.
Další večer byla pro změnu salsa night. Šla jsme tam s Evou, koupily jsme si pivo a sedly dozadu do rohu, že jako budeme jen pozorovat, jak to probíhá. Jenže jen, co jsme dosedly, už u nás byl náš včerejší učitel Nestor a ještě jeden kluk a zvaly nás k tanci. Námitky jako, že jsme to nikdy netancovaly, nevzaly v potaz a za chvíli už nás tam točily kolem dokola. Pak si pro mě došel nějaký místňák a přestože jsem ho o půl hlavy převyšovala a také určitě o několik let, rozuměla jen půlce toho, co říká, neustále mu šlapala na nohy, točila se na druhou stranu a podobně, tak mě nenechal si jít během dvou hodin ani na chvíli sednout a nevzdával snahu mě něco naučit. Eva vystřídala pár různých tanečníků a nakonec skončila s Christianem, ze kterého se vyklubal další učitel tance. U terého si nakonec zaplatila hodiny salsy. Musím říct, že jsme si to fakt užily a odcházely jsme s pocitem, že jsme se i něco naučily.
Ve čtvrtek je ve městě vždy nějaká větší party, většinou s nějakým vstupným na dobročinné účely. Když jsme tam kolem deváté dorazily, bylo tam asi pět lidí. Z toho jeden Mexičan a dva Guatemalanci, s kterými jsme se dali do řeči a vyklubali se z nich buskeři (pouliční umělci) – ten Mexičan Pablo má ohnivou tyč, Antonio žongluje a jezdí na jednokolce a poslední už jsem zapomněla. Každopádně mezitím, co jsme se s nimi bavili, se to tam zaplnilo lidmi a přidala se i celá Antoniova parta buskerů a všichni udělali skvělé představení.
S Antoniem jsem se domluvila, že se další den sejdeme v parku a že si můžu zkusit žonglovat s kužely. Další den jsme se tam fakt sešli, samozřejmě mi to absolutně nešlo, ale co, každé začátky jsou těžké, rozhodla jsme se to nevzdat. A tak jsme se ještě párkrát potkali v parku. Uprostřed našeho parku je totiž takový jakoby altánek s celkem velkým prostranstvím uprostřed, který je perfektní na dělání nějaké show. A tak většinou když jsem šla večer okolo, jsem tam zastihla celou tuhle partu, jak dělají nějaké vystoupení, chvíli tam s nimi poseděla a dala si pivo. Naneštěstí hned další týden odjeli zase o kus dál. Zůstal tady jen Pablo a tak jsme si zkusila i jaké to je s ohnivou tyčí. Ještě, že měl dost rozumu a tu tyč mi nezapálil, takhle jsme skončila jen celá černá jak kominík, ale nepopálená.
Během každého vystoupení jsme ale potkali nějaké další lidi, a tak jsme se seznámila nejdříve s Anjelou, pak s Miltonem a nakonec s Praxem. Anjela je asi pětiletá holčička, která se celé dny jen potlouká po parku, protože její mama prodává o kus dál něco na ulici. Většinou když sedíme v parku, tak se k nám přidá a celou dobu tam s námi blbne a nutí mě, ať ji točím, vyhazuju, házím si s ní nebo něco podobného. Jestli takhle bude pokračovat, tak z ní za pár let bude profesionální žonglérka. Milton je jeden kluk, který žongluje hlavně s míčky, ale má i kužely a nejlepší je, že bydlí také v Xele. Takže jsem našla další oběť se kterou můžu chodit trénovat. Dokonce má ještě jedny po domácku vyrobené kužely, které mi půjčil domů. No a Prax je busker, který se tu zastavil a prozatím zůstal a který umí asi úplně všechno a vždycky, když se potkáme, tak mi radí co a jak. Jo a ještě vlastně Maria, Španělka, co už je v Xele asi sedm měsíců a má ohnivé poi.
Celkově chodím do toho altánku v parku ráda, protože tam člověk nikdy nezůstane sám. Hlavně když máme kužely nebo tyče, to si tam k nám většinou přisedne hodně lidí, ale i jinak. Minule jsme tam třeba čekala na Miltona a jen jsme si sedla, přišla ke mně nějaká holka, jestli si může sednout ke mně, že také na někoho čeká a nechce čekat sama. Náhodou se z ní vyklubala studentka jazykovědy a tak mi hned pomohla s úkolem na španělštinu.
Já jsem si hodila na couchsurfing inzerát, že hledám někoho, kdo bydlí v Xele a chtěl by vyměnit konverzace španělštiny za konverzace angličtiny a hned se mi ozvali dva týpci. S jedním jsem si dala sraz ještě ten večer. Vzal mě na nějaké místňácké jídlo - placky se salsou a mletým masem. Bylo to super. Ukázalo se totiž, že dělá PhD. v dost podobném oboru a že magistra studoval ve Španělsku a tak jsme si měli o čem povídat. Později se k nám přidaly i holky a všichni jsme šli do jednoho baru, kde hrála taková latinská víceméně reggae skupina. Hrozně se nám tam líbilo. Bar byl napůl venku ve dvoře, všude samé krásné holky, všichni tancovali a kapela hrála skvěle. Na nás s Evou ale dolehl nedostatek spánku a tak jsme vše jen pozorovaly. Maaika se rozhodla jít tančit, naneštěstí basák se rozhodl, že bude tančit s ní, což by nevadilo, kdyby jedna z těch krásných Guatemalanek nebyla jeho přítelkyně, která chvíli na to ztropila hroznou scénu. Protože hráli fakt skvěle a chtěly jsme si je jít příští pátek poslechnout znova, šla se ji Maaika pro jistotu omluvit a vše se tím nakonec uklidnilo.
Další den jsem se byla domluvit v té škole. Vlastní ji Angličanka, řekla mi, že mě vezme, ale že musím zůstat aspoň dva měsíce. Já původně do města vůbec nechtěla a chtěla jsem být někde v přírodě, ale zase je to lákavá nabídka, tak jsme slíbila, že jí dám do pondělí vědět. Odpoledne jsem měla sraz s tím druhým couchsurfrem Pablem. Nejdřív jsem ho nemohla najít, jelikož je o hlavu menší a já si myslela, že je to nějaké dítě, ale naštěstí poznal on mě. Šli jsme se projít, až jsme došli k hřbitovu. Už když jsem navrhla, abychom se tam šli podívat, koukal trochu divně a když jsme se tam pak přes půl hodiny procházeli a já mu oznámila, že je to zatím nejhezčí místo z celého města, tak fakt nevím, co si myslel. Hřbitovy jsou tady úplně jiné než v Čechách. Tenhle byl obrovský, barevný, plný lidí, kteří tam třeba obědvají, něco prodávají nebo poslouchají hudbu. Hlavně stoupá do mírného kopce a na jeho vrcholu je nádherný výhled jak na město, tak na sopku Santa Maria, kam se chci jít určitě v budoucnu podívat. Nejděsivější byla část se sochami andělů, kterým všem někdo ukradl hlavy. S Pablem už jsem toho tolik společného neměla, ale zase pořád mluvil a věděl toho spoustu o historii města, takže to bylo také fajn, jen kdyby mluvil víc nahlas.
Během procházek městem jsem našla nějaké jiné levnější možnosti ubytování, ale naše domácí nám oznámila, že to máme zamluvené na měsíc a že Maaika už z Prahy zaplatila zálohu a že to už nejde změnit. Tak nevím, asi tady fakt budeme muset zůstat. Zase hodina jógy a večer na náměstí, kde hrála hudba a bylo hrozně živo. Po chvíli nám ale byla zima, tak jsme se šly domů převléknout a všechny tam nakonec usnuly. Nějak se nemůžu přehoupnout do zdejšího časového režimu a jít takhle brzy spát mi moc nepomohlo. Už před pátou ráno jsme byla vzhůru a nemohla spát. Jenže co tady po ránu dělat, všude je ještě tma a zima, žít se tu začíná až okolo deváté se sluníčkem. Tím, že jsme ve větší nadmořské výšce, je tady přes den kolem 18°C a v noci kolem 10°C.
Nakonec jsem holky nechala v pokoji a vyšplhala na kopec na konci města. Byl odtamtud nádherný výhled, tak jsme tam zůstala celé dopoledne a četla si. Po další hodině jógy jsme vzaly Evy foťák a já se jim vydala ukázat hřbitov. Odtamtud jsme zamířily do centra města na největší městský trh, nakoupily spoustu ovoce a zeleniny a šly zpátky na večeři. Večer jsme vyrazily na kubánskou muziku, ale ještě tam nikdo nebyl a nám se nechtělo čekat. Tady když se inzeruje, že je koncert od šesti, tak před osmou nezačne... zastavila jsem se ještě v jednom baru, kde jsem se domluvila, že bych páteční a sobotní večery mohla pracovat. Pak jsme šly na nějakou živou hudbu, ale byl to spíš takový pop, a jelikož jsme všechny nemocné po těch třech dnech na klimatizovaných letištích a po těch 8°C v noci, tak jsme šly spát.
Dnes se budu muset rozhodnout, jestli zůstat tady ve městě, učit angličtinu a učit se španělštinu nebo jestli odjet někam do přírody třeba jako dobrovolník a zůstat tam... Zatím co vy máte už sedm večer, tady je dvanáctá polední, takže jdu na oběd a zase se ozvu, jak to vše dopadlo.
V pondělí měly holky první lekci španělštiny a očividně si to užily. Odpoledne jsem šla zpátky do té školy, kde mi nabídli hodiny angličtiny výměnou za hodiny španělštiny, protože Eva se rozhodla, že by do toho šla také. Tady je to s prací vážně vtipné. Položily jsme jim spoustu otázek ohledně školy a výuky a já jsem pořád čekala, co po nás bude chtít ona. Nakonec jsem to nevydržela a prostě se ji přímo zeptala, jaké jsou jejich požadavky, že si uvědomuji své mezery v angličtině, český přízvuk a absenci zkušeností. A ona, že naše angličtina je dobrá a že nás bere. Ve čtvrtek máme školení a v sobotu začínáme učit. Tak a je to. Zůstáváme ve městě. Potom první hodina jógy ve španělštině a večer bossanova v našem oblíbeném baru El Cuartito. Dokonce zahrál Evy oblíbenou písničku a na požádání pak i po druhé.
V úterý jsem zase byla od sedmi vzhůru a tak jsem si šla vyzkoušet do El Cuartito (kam jinam) jógu spojenou s meditací. Bylo to fajn, byly jsme tam jen tři a instruktor a potom nás pozval na čaj a seznámily jsme se s majitelkou toho baru. Jen je to docela drahé, takže tam pravidelně asi bohužel chodit nebudu.
Odpoledne Evy a Maaiky škola pořádala výlet do jedné vesnice a nabídli mi, že můžu jet s nimi. Jeli jsme jen my tři a náš průvodce Alejandro. Nejběžnější a také nejlevnější místní dopravou jsou Chicken buses. Přestože řidiči většinou řídí jak maniaci, jsou dost pomalé, protože staví na každém rohu, aby někoho nabraly nebo naopak vyhodily. Většinou jsou narvané lidmi a celou cestu doprovází hudba překřikující všechny v autobuse. Jsou sice plné dvojsedaček, ale v případě dospělích se na nich sedí ve třech, v případě dětí je počet pravděpodobně neomezený. Chicken bus nás vyhodil někde u benzínky, protože dál už naším směrem nejel. Museli jsme se tedy poohlédnout po nějaké jiné dopravě. Žádný autobus v dohledu, a tak jsme vzali za vděk korbou u auta, na které už sedělo šest dětí. Ve chvíli kdy jsme si tam přisedli ještě my čtyři, mi přišlo, že už je tam narváno, to jsme ale netušila, že se k nám minutu na to naskládá ještě dalších sedm babiček a dědečků s různými balíčky a pak se teprve rozjedeme krkolomnými zatáčkami nahoru do kopce. Ačkoliv kupodivu, neztratili jsme po cestě vůbec nikoho. V San Andrés Xecul jsme si prohlédli žlutý kostel s mayskými vzory, prošli si městečko, vylezli nahoru na vyhlídku k druhému kostelu a pak chytili chicken bus až přímo zpátky do Xela.
Večer jsem se šla s Evou podívat zadarmo na lekci salsy, ze které se vyklubala lekce bachaty. Bylo to super. Bylo nás tam jenom osm a z toho jen tři kluci, ale byla to sranda a nikomu nevadilo, že nic neumíme.
Další večer byla pro změnu salsa night. Šla jsme tam s Evou, koupily jsme si pivo a sedly dozadu do rohu, že jako budeme jen pozorovat, jak to probíhá. Jenže jen, co jsme dosedly, už u nás byl náš včerejší učitel Nestor a ještě jeden kluk a zvaly nás k tanci. Námitky jako, že jsme to nikdy netancovaly, nevzaly v potaz a za chvíli už nás tam točily kolem dokola. Pak si pro mě došel nějaký místňák a přestože jsem ho o půl hlavy převyšovala a také určitě o několik let, rozuměla jen půlce toho, co říká, neustále mu šlapala na nohy, točila se na druhou stranu a podobně, tak mě nenechal si jít během dvou hodin ani na chvíli sednout a nevzdával snahu mě něco naučit. Eva vystřídala pár různých tanečníků a nakonec skončila s Christianem, ze kterého se vyklubal další učitel tance. U terého si nakonec zaplatila hodiny salsy. Musím říct, že jsme si to fakt užily a odcházely jsme s pocitem, že jsme se i něco naučily.
Ve čtvrtek je ve městě vždy nějaká větší party, většinou s nějakým vstupným na dobročinné účely. Když jsme tam kolem deváté dorazily, bylo tam asi pět lidí. Z toho jeden Mexičan a dva Guatemalanci, s kterými jsme se dali do řeči a vyklubali se z nich buskeři (pouliční umělci) – ten Mexičan Pablo má ohnivou tyč, Antonio žongluje a jezdí na jednokolce a poslední už jsem zapomněla. Každopádně mezitím, co jsme se s nimi bavili, se to tam zaplnilo lidmi a přidala se i celá Antoniova parta buskerů a všichni udělali skvělé představení.
S Antoniem jsem se domluvila, že se další den sejdeme v parku a že si můžu zkusit žonglovat s kužely. Další den jsme se tam fakt sešli, samozřejmě mi to absolutně nešlo, ale co, každé začátky jsou těžké, rozhodla jsme se to nevzdat. A tak jsme se ještě párkrát potkali v parku. Uprostřed našeho parku je totiž takový jakoby altánek s celkem velkým prostranstvím uprostřed, který je perfektní na dělání nějaké show. A tak většinou když jsem šla večer okolo, jsem tam zastihla celou tuhle partu, jak dělají nějaké vystoupení, chvíli tam s nimi poseděla a dala si pivo. Naneštěstí hned další týden odjeli zase o kus dál. Zůstal tady jen Pablo a tak jsme si zkusila i jaké to je s ohnivou tyčí. Ještě, že měl dost rozumu a tu tyč mi nezapálil, takhle jsme skončila jen celá černá jak kominík, ale nepopálená.
Během každého vystoupení jsme ale potkali nějaké další lidi, a tak jsme se seznámila nejdříve s Anjelou, pak s Miltonem a nakonec s Praxem. Anjela je asi pětiletá holčička, která se celé dny jen potlouká po parku, protože její mama prodává o kus dál něco na ulici. Většinou když sedíme v parku, tak se k nám přidá a celou dobu tam s námi blbne a nutí mě, ať ji točím, vyhazuju, házím si s ní nebo něco podobného. Jestli takhle bude pokračovat, tak z ní za pár let bude profesionální žonglérka. Milton je jeden kluk, který žongluje hlavně s míčky, ale má i kužely a nejlepší je, že bydlí také v Xele. Takže jsem našla další oběť se kterou můžu chodit trénovat. Dokonce má ještě jedny po domácku vyrobené kužely, které mi půjčil domů. No a Prax je busker, který se tu zastavil a prozatím zůstal a který umí asi úplně všechno a vždycky, když se potkáme, tak mi radí co a jak. Jo a ještě vlastně Maria, Španělka, co už je v Xele asi sedm měsíců a má ohnivé poi.
Celkově chodím do toho altánku v parku ráda, protože tam člověk nikdy nezůstane sám. Hlavně když máme kužely nebo tyče, to si tam k nám většinou přisedne hodně lidí, ale i jinak. Minule jsme tam třeba čekala na Miltona a jen jsme si sedla, přišla ke mně nějaká holka, jestli si může sednout ke mně, že také na někoho čeká a nechce čekat sama. Náhodou se z ní vyklubala studentka jazykovědy a tak mi hned pomohla s úkolem na španělštinu.
PŘED BAREM, ZA BAREM, V BARU
V pátek jsem měla začít pracovat na baru. Byla jsem na to docela zvědavá. Přijímací pohovor totiž probíhal tak, že jsem se tam týden před tím stavila a svojí lámanou španělštinou se zeptala týpka za barem, jestli ještě stále někoho hledají na bar, že bych měla zájem, ale že neumím moc španělsky. A on mi odpověděl, že jo a ať přijdu v pátek v půl šesté. Tak jsem tam v pátek na šestou dorazila. Seznámila se s kuchařkou, dvěma majiteli, jednou číšnicí a jedním barmanem a začala jsem pracovat. Žádné ukazování, kde co je a jak se co připravuje, žádný systém, kdo kdy a koho obsluhuje, ale to jsem vlastně mohla čekat. Ale zase všichni na mě byli hrozně hodní, na baru mi pomáhali a v kuchyni mě krmili.
A že ta pomoc byla potřeba. Už jen obyčejné pivo se tady podává s „limones“, což jsou nakrájené limetky zalíté sójovkou, worcestrovkou, posypané solí a consóme (něco jako kuřecí bujon v prášku). Další vyhlášenou specialitou je variace na micheladu. Tedy, otevře se plechovka piva a pak se zalije vršek červenou chili omáčkou s worchestrovkou, za otvírání se zapíchne limetka, zasype se to salátem z rajčat, cibule a chili, znova zalije tou červenou omáčkou, posype se solí a consomé a nakonec se do té díry na pití zapíchne kreveta. Ještě možná za zmínku stojí rumy, které se tady prodávají ve 250mL lahvičkách po 20 Kč s různými příchutěmi. Nejčastější je čistý, tamarindový a ibiškový. No a v baru se z nich dělají různé koktejly tím způsobem, že se prostě namíchá směs čehosi s ledem a do toho se pak zapíchne otevřená hrdlem dolů celá ta lahvička rumu v lepším případě, v horším celá třetinka piva.
Ale jinak práce byla v pohodě. Holky se tam za mnou stavily, a jelikož máme jen dvoje klíče, domluvily jsme se, že Evě napíšu sms, až půjdu domů a ona mi dá vědět, kde je. Tak jsem v jednu, když jsme skončili, vyrazila domů, odmítla veškerý doprovod a dokonce i odvoz od jedné hrozně milé a pěkné zákaznice a po cestě zjistila, že se žádná z sms, co jsem poslala, neodeslala. Jít tady v noci sama po ulici není nic moc. I když se člověk snaží být maximálně nenápadný, stejně na něj pořád někdo hvízdá a pokřikuje, ale úspěšně jsem se dostala až před barák. Smsky pořád nefungovaly, najít internet v tuhle hodinu je téměř nemožné a tak jsem zazvonila. Ale i když jsme zvonila několikrát, nikdo neotvíral. Nakonec jsme to vzdala a řekla si, že se podívám do ShamRocku, jelikož odtamtud jsem o Evě měla poslední zprávy. Přešla jsem náměstí a pak zůstala váhavě stát na křižovatce. ShamRock je sice kousek od náměstí, ale zrovna v takové uličce, kam člověk sám v noci nechce. Jak jsme tam tak postávala, tak ke mně přišel takový mladý Guatemalanec a já myslela, že mě chce zase otravovat, tak jsme ho totálně ignorovala. A on se mi místo toho omluvil, představil se a vysvětlil, že se jen přišel zeptat, jestli nepotřebuju pomoc, protože na to vypadám. Nakonec mě doprovodil až do ShamRocku, který podle očekávání právě zavíral, ale Eva už tam nebyla. Tak jsem se připojila k ostatním a šla zpátky domů. Opět neúspěšná snaha zatelefonovat a dozvonit se na barák. Nakonec někdy kolem půl třetí ráno mi přišla otevřít naše domácí. Já ji vděčností málem padla kolem krku, že nemusím spát na ulici a ona mě strašně seřvala, že co tady zvoním, že někoho vzbudím. A přitom vlastně stačilo, aby nám každé dala jedny klíče, o což jsme ji prosili od začátku. Eva dorazila kolem čtvrté, naprosto bezstarostná, protože jediná zpráva, která se ji doručila, byla, že už v pohodě, že jsem doma. A Maaika spala se špunty v uších, takže i ta se celou historku dozvěděla až ráno.
Sobota byla o něco náročnější. Hrála tam totiž úplně skvělá skupina, takže bylo úplně narváno. Dokud tam byli samí místňáci, tak to šlo, jelikož je všechny o hlavu převyšuji, tak jsem vždy jen dala tác s pitím nad hlavu a prorvala se davem. Ale když už se to tam pak zaplnilo i cizinci, tak to bylo docela hustý. Zase jsem tam na druhou stranu potkala spoustu lidí co znám nebo se znají s těmi, co se znám a nebo jsem je do té doby neznala, takže jsem se každou chvíli s někým zakecala. Ale nikdo si nestěžoval, takže myslím, že v pohodě. Pro ně to zase byla na oplátku dobrá reklama, že tam mají Evropanku za barem a taky jsem jim tam pozvala všechny cizince. Občas se se mnou někdo i vyfotil. Jediné, že mi tam někdo párkrát šáhl na zadek a vždycky, když jsem se otočila, abych ho seřvala, tak zmizel v davu a já nevěděla, kdo to byl. Až asi na po páté se mi povedlo ho zahlédnout, ale to už jsem byla tak naštvaná, že jsem mu rovnou vrazila pořádnou facku a pak se do něj ještě pustili mí kámoši, kteří byli zrovna poblíž. Jinak nejhorší na obsluhování bylo, že jak já normálně blbě slyším, a když se k tomu přidá moje nedokonalá španělština, živá hudba a přiopilí zákazníci, tak přijmout některé objednávky a ještě u toho udržet dobrou náladu jak sobě, tak konzumentovi, bylo fakt vysilující.
Když jsme po jedné zavírali, vzala jsem si výplatu 100Q (300Kč) za večer tedy za 7 hodin práce a to jsem ještě dostala tu nejvyšší, někdy to bývá jen 75Q (225Kč) a usoudila jsem, že to bylo fajn, ale že mi to za to nestojí. Nejen, že jsem pak další den unavená, ale hlavně bych nemohla nikam jet ani jeden víkend a a ani nikam vyrazit s kamarády, protože všichni mají čas hlavně v pátek a v sobotu. Jenže tam na mě všichni byli tak hrozně milí, že jsem neměla sílu jim to říct a tak jsem si řekla, že tam skočím až v neděli. Venku na mě čekali kámoši – další Mexičan, Guatemalanec a Maria, všichni zase buskeři, které jsem poznala před tím v parku, a tak jsem s nimi ještě šla na afterparty. Ale byla jsem celkem mrtvá a tak jsem se brzy unavila a jako naschvál, ve chvíli, kdy jsem se rozhodla jít domů, přišli policajti.
Tady to funguje tak, že všechny bary musí zavřít nejpozději v jednu. Proto kolem jedné policie objíždí bary, ukončuje party a vyhání lidi. A nevím přesně jak je to s tímhle afterparty místem. Jelikož je tam party každý pátek i sobotu až do rána. Tedy abych uvedla na pravou míru, jak to tam vypadá. Přes den je to gay club. Je to takový domeček ve stráni na kopci čirou náhodou asi pět minut pěšky od našeho baráku. Má zahrádku s krásným výhledem. Vevnitř je dvorek, kde hoří na zemi oheň a většinou někdo hraje na kytaru, pak je tam jedna místnůstka s barem, jedna místnůstka s džuboxem a další dvě místnůstky s židlemi. No tak někdo mi vysvětlil, že policajti bez povolení nesmí dovnitř. A proto, když přijedou, tak se všichni musí vmáčknout do té zadní místnůstky, zhasnout světla, vypnout hudba a nesmí se mluvit, dokud neodejdou. Tentokrát to trvalo celou tři čtvrtě hodinu. Když konečně odešli, řekla jsem, že jdu domů a ostatní, že jdou se mnou, za což jsem byla ráda. Policie totiž hlídala dole tu uličku, kterou se tam jde a tak jsme museli po takové tajné zadní cestičce přes jakýsi dvorek a zahradu. Ale zvládli jsme to, doprovodili mě až ke dveřím a šla jsem spát.
A že ta pomoc byla potřeba. Už jen obyčejné pivo se tady podává s „limones“, což jsou nakrájené limetky zalíté sójovkou, worcestrovkou, posypané solí a consóme (něco jako kuřecí bujon v prášku). Další vyhlášenou specialitou je variace na micheladu. Tedy, otevře se plechovka piva a pak se zalije vršek červenou chili omáčkou s worchestrovkou, za otvírání se zapíchne limetka, zasype se to salátem z rajčat, cibule a chili, znova zalije tou červenou omáčkou, posype se solí a consomé a nakonec se do té díry na pití zapíchne kreveta. Ještě možná za zmínku stojí rumy, které se tady prodávají ve 250mL lahvičkách po 20 Kč s různými příchutěmi. Nejčastější je čistý, tamarindový a ibiškový. No a v baru se z nich dělají různé koktejly tím způsobem, že se prostě namíchá směs čehosi s ledem a do toho se pak zapíchne otevřená hrdlem dolů celá ta lahvička rumu v lepším případě, v horším celá třetinka piva.
Ale jinak práce byla v pohodě. Holky se tam za mnou stavily, a jelikož máme jen dvoje klíče, domluvily jsme se, že Evě napíšu sms, až půjdu domů a ona mi dá vědět, kde je. Tak jsem v jednu, když jsme skončili, vyrazila domů, odmítla veškerý doprovod a dokonce i odvoz od jedné hrozně milé a pěkné zákaznice a po cestě zjistila, že se žádná z sms, co jsem poslala, neodeslala. Jít tady v noci sama po ulici není nic moc. I když se člověk snaží být maximálně nenápadný, stejně na něj pořád někdo hvízdá a pokřikuje, ale úspěšně jsem se dostala až před barák. Smsky pořád nefungovaly, najít internet v tuhle hodinu je téměř nemožné a tak jsem zazvonila. Ale i když jsme zvonila několikrát, nikdo neotvíral. Nakonec jsme to vzdala a řekla si, že se podívám do ShamRocku, jelikož odtamtud jsem o Evě měla poslední zprávy. Přešla jsem náměstí a pak zůstala váhavě stát na křižovatce. ShamRock je sice kousek od náměstí, ale zrovna v takové uličce, kam člověk sám v noci nechce. Jak jsme tam tak postávala, tak ke mně přišel takový mladý Guatemalanec a já myslela, že mě chce zase otravovat, tak jsme ho totálně ignorovala. A on se mi místo toho omluvil, představil se a vysvětlil, že se jen přišel zeptat, jestli nepotřebuju pomoc, protože na to vypadám. Nakonec mě doprovodil až do ShamRocku, který podle očekávání právě zavíral, ale Eva už tam nebyla. Tak jsem se připojila k ostatním a šla zpátky domů. Opět neúspěšná snaha zatelefonovat a dozvonit se na barák. Nakonec někdy kolem půl třetí ráno mi přišla otevřít naše domácí. Já ji vděčností málem padla kolem krku, že nemusím spát na ulici a ona mě strašně seřvala, že co tady zvoním, že někoho vzbudím. A přitom vlastně stačilo, aby nám každé dala jedny klíče, o což jsme ji prosili od začátku. Eva dorazila kolem čtvrté, naprosto bezstarostná, protože jediná zpráva, která se ji doručila, byla, že už v pohodě, že jsem doma. A Maaika spala se špunty v uších, takže i ta se celou historku dozvěděla až ráno.
Sobota byla o něco náročnější. Hrála tam totiž úplně skvělá skupina, takže bylo úplně narváno. Dokud tam byli samí místňáci, tak to šlo, jelikož je všechny o hlavu převyšuji, tak jsem vždy jen dala tác s pitím nad hlavu a prorvala se davem. Ale když už se to tam pak zaplnilo i cizinci, tak to bylo docela hustý. Zase jsem tam na druhou stranu potkala spoustu lidí co znám nebo se znají s těmi, co se znám a nebo jsem je do té doby neznala, takže jsem se každou chvíli s někým zakecala. Ale nikdo si nestěžoval, takže myslím, že v pohodě. Pro ně to zase byla na oplátku dobrá reklama, že tam mají Evropanku za barem a taky jsem jim tam pozvala všechny cizince. Občas se se mnou někdo i vyfotil. Jediné, že mi tam někdo párkrát šáhl na zadek a vždycky, když jsem se otočila, abych ho seřvala, tak zmizel v davu a já nevěděla, kdo to byl. Až asi na po páté se mi povedlo ho zahlédnout, ale to už jsem byla tak naštvaná, že jsem mu rovnou vrazila pořádnou facku a pak se do něj ještě pustili mí kámoši, kteří byli zrovna poblíž. Jinak nejhorší na obsluhování bylo, že jak já normálně blbě slyším, a když se k tomu přidá moje nedokonalá španělština, živá hudba a přiopilí zákazníci, tak přijmout některé objednávky a ještě u toho udržet dobrou náladu jak sobě, tak konzumentovi, bylo fakt vysilující.
Když jsme po jedné zavírali, vzala jsem si výplatu 100Q (300Kč) za večer tedy za 7 hodin práce a to jsem ještě dostala tu nejvyšší, někdy to bývá jen 75Q (225Kč) a usoudila jsem, že to bylo fajn, ale že mi to za to nestojí. Nejen, že jsem pak další den unavená, ale hlavně bych nemohla nikam jet ani jeden víkend a a ani nikam vyrazit s kamarády, protože všichni mají čas hlavně v pátek a v sobotu. Jenže tam na mě všichni byli tak hrozně milí, že jsem neměla sílu jim to říct a tak jsem si řekla, že tam skočím až v neděli. Venku na mě čekali kámoši – další Mexičan, Guatemalanec a Maria, všichni zase buskeři, které jsem poznala před tím v parku, a tak jsem s nimi ještě šla na afterparty. Ale byla jsem celkem mrtvá a tak jsem se brzy unavila a jako naschvál, ve chvíli, kdy jsem se rozhodla jít domů, přišli policajti.
Tady to funguje tak, že všechny bary musí zavřít nejpozději v jednu. Proto kolem jedné policie objíždí bary, ukončuje party a vyhání lidi. A nevím přesně jak je to s tímhle afterparty místem. Jelikož je tam party každý pátek i sobotu až do rána. Tedy abych uvedla na pravou míru, jak to tam vypadá. Přes den je to gay club. Je to takový domeček ve stráni na kopci čirou náhodou asi pět minut pěšky od našeho baráku. Má zahrádku s krásným výhledem. Vevnitř je dvorek, kde hoří na zemi oheň a většinou někdo hraje na kytaru, pak je tam jedna místnůstka s barem, jedna místnůstka s džuboxem a další dvě místnůstky s židlemi. No tak někdo mi vysvětlil, že policajti bez povolení nesmí dovnitř. A proto, když přijedou, tak se všichni musí vmáčknout do té zadní místnůstky, zhasnout světla, vypnout hudba a nesmí se mluvit, dokud neodejdou. Tentokrát to trvalo celou tři čtvrtě hodinu. Když konečně odešli, řekla jsem, že jdu domů a ostatní, že jdou se mnou, za což jsem byla ráda. Policie totiž hlídala dole tu uličku, kterou se tam jde a tak jsme museli po takové tajné zadní cestičce přes jakýsi dvorek a zahradu. Ale zvládli jsme to, doprovodili mě až ke dveřím a šla jsem spát.
První dny v Quetzaltenango.pdf | |
File Size: | 214 kb |
File Type: |
Před barem, za barem, v baru.pdf | |
File Size: | 359 kb |
File Type: |