PERU
Jak jsme poprvé přelétli oceán
Ve čtvrtek jsem nakonec vylezla z postele o půl deváté a začala konečně balit. Jak už to tak s mými odjezdy bývá, můj „last minute“ styl znervóznil všechny okolo mě, kromě mě. A tak máma přišla domů z práce, přinesla mi oběd a udělala nám na cestu svačinu a Zdenda málem zešílel, když jsem mu řekla, že po cestě ještě musím do lékárny vyzvednout prášky pro Jitku. S těmi prášky to také bylo vtipné. Jitka mi volala v úterý večer, že je potřebuje, ale že jsou jen na předpis. Vůbec jsem nevěděla, kde ten recept sehnat, až mě zachránila kamarádka pracující v lékárně a dala mi je bez receptu. Nakonec jsem se tedy i já sbalila a ve 12 (místo plánované půl 12) jsme již byli na cestě na letiště, kam nás vezl Zdendy táta.
Trochu nás mátlo, že máme dvě jen napůl plné krosny po 12kg a jeden malý batůžek. Přitom jsme s sebou vezli stan, spacáky, karimatku, počítače…no jsem zvědavá, co mi bude chybět, protože jak do Belgie, tak do Holandska jsem toho měla rozhodně víc.
Na letišti šlo vše hladce, a tak jsme se ani nenadáli a byli jsme v Madridu. V letadle nám dělal společnost jeden fajn kluk, co jel na dovolenou na tři týdny za poznáním Mexika. Před námi na seděly dvě malé děti mluvící plynule česky a španělsky, kteří se na nás neustále otáčely a na něco se ptaly, zatím co kolem nich skákala celá posádka letadla a my tři jsme se jen smáli a tiše jim záviděli jejich jazykové znalosti.
V Madridu jsme několik hodin proseděli na letišti a nakonec vyrazili s časovým předstihem k bráně, což se ukázalo jako velmi rozumné. Potom, co jsme prošli všemi kontrolami, dostali jsme se k ceduli, která hlásala, že k naší bráně to je 18 minut. Ještě větší bylo naše překvapení, když nás ukazatele dovedli ke stanici letištního metra, které nás k té bráně odvezlo.
Potom, co člověk létá jen s nízkonákladovkama, byla samotná cesta Boingem zážitek. V letadle dvě uličky, vlastní deka a polštářek, večeře, snídaně a každý má svůj monitor plný filmů a her. Ještě větší štěstí bylo, že pani, co nám dávala palubenky, jsme se asi zdáli dostatečně zodpovědní a dala nám místa u nouzových východů. Takže výměnou za případnou pomoc při ztroskotání, jsme měli třikrát tolik více místa na nohy než všichni ostatní.
V Limě na nás už čekala Jitka. Vysvětlila nám, že se vlastně nenacházíme v Limě, ale v Kallao, což je město vedle Limy, které si drží samostatnost, protože má letiště a přístav, ale už je s Limou naprosto srostlé, takže člověk stejně nikdy nepozná, kde končí jedno a začíná druhé. Ještě nám vysvětlila, jak si vybrat správný taxík (cedule na střeše, červenobílé pruhy na straně, starší řidič, křížek pověšený na zrcátku) a vyrazili jsme k ní domů.
Ve čtvrtek jsem nakonec vylezla z postele o půl deváté a začala konečně balit. Jak už to tak s mými odjezdy bývá, můj „last minute“ styl znervóznil všechny okolo mě, kromě mě. A tak máma přišla domů z práce, přinesla mi oběd a udělala nám na cestu svačinu a Zdenda málem zešílel, když jsem mu řekla, že po cestě ještě musím do lékárny vyzvednout prášky pro Jitku. S těmi prášky to také bylo vtipné. Jitka mi volala v úterý večer, že je potřebuje, ale že jsou jen na předpis. Vůbec jsem nevěděla, kde ten recept sehnat, až mě zachránila kamarádka pracující v lékárně a dala mi je bez receptu. Nakonec jsem se tedy i já sbalila a ve 12 (místo plánované půl 12) jsme již byli na cestě na letiště, kam nás vezl Zdendy táta.
Trochu nás mátlo, že máme dvě jen napůl plné krosny po 12kg a jeden malý batůžek. Přitom jsme s sebou vezli stan, spacáky, karimatku, počítače…no jsem zvědavá, co mi bude chybět, protože jak do Belgie, tak do Holandska jsem toho měla rozhodně víc.
Na letišti šlo vše hladce, a tak jsme se ani nenadáli a byli jsme v Madridu. V letadle nám dělal společnost jeden fajn kluk, co jel na dovolenou na tři týdny za poznáním Mexika. Před námi na seděly dvě malé děti mluvící plynule česky a španělsky, kteří se na nás neustále otáčely a na něco se ptaly, zatím co kolem nich skákala celá posádka letadla a my tři jsme se jen smáli a tiše jim záviděli jejich jazykové znalosti.
V Madridu jsme několik hodin proseděli na letišti a nakonec vyrazili s časovým předstihem k bráně, což se ukázalo jako velmi rozumné. Potom, co jsme prošli všemi kontrolami, dostali jsme se k ceduli, která hlásala, že k naší bráně to je 18 minut. Ještě větší bylo naše překvapení, když nás ukazatele dovedli ke stanici letištního metra, které nás k té bráně odvezlo.
Potom, co člověk létá jen s nízkonákladovkama, byla samotná cesta Boingem zážitek. V letadle dvě uličky, vlastní deka a polštářek, večeře, snídaně a každý má svůj monitor plný filmů a her. Ještě větší štěstí bylo, že pani, co nám dávala palubenky, jsme se asi zdáli dostatečně zodpovědní a dala nám místa u nouzových východů. Takže výměnou za případnou pomoc při ztroskotání, jsme měli třikrát tolik více místa na nohy než všichni ostatní.
V Limě na nás už čekala Jitka. Vysvětlila nám, že se vlastně nenacházíme v Limě, ale v Kallao, což je město vedle Limy, které si drží samostatnost, protože má letiště a přístav, ale už je s Limou naprosto srostlé, takže člověk stejně nikdy nepozná, kde končí jedno a začíná druhé. Ještě nám vysvětlila, jak si vybrat správný taxík (cedule na střeše, červenobílé pruhy na straně, starší řidič, křížek pověšený na zrcátku) a vyrazili jsme k ní domů.
Jak jsme poprvé přeletěli oceán.pdf | |
File Size: | 906 kb |
File Type: |