KONTRASTY: IGLÚ A KOUPAJÍCÍ SE DĚTI |
Kája byla tak hodná, že si odvezla déšť s sebou a my se ráno probudili do krásného slunečného počasí. Toho jsme museli hned využít a tak, jsme si po cestě do sběrného dvora, udělali zajížďku na domy - iglú (od architekta Kari Thomsen, Easy Domes Ltd). Jsou dvě, na samotě, s brutálním výhledem, uvnitř jednoduché s jednou místností, kuchyňským koutem a patrem na spaní a jsou boží.
Pak nás vzal John ještě na projížďku kolem Leynaru s krásnými výhledy na záliv a fjordy. Po cestě jsme se pomazlili s kozami, pokecali s pár místními a namířili si to konečně po třech dnech na pláž, na kterou stále koukáme z okna. Přestože Leona na sobě měla péřovku a já bundu s čelenkou, potkali jsme tam tři děti dovádějící ve vlnách v plavkách. Je mi jasné, že máma by tam také vlezla, kdyby tu byla, ale jelikož začalo pršet, my s Leonou jsme to odložily na příště. John se s nimi, jako s každým, zakecal, protože jednoho z rodičů těch dětí znal a my se zatím daly do řeči s jeho manželkou. Ta nám prozradila, že zná slovenský pár, co tu žije a dala nám jejich kontakt, kdybychom chtěly potkat krajany.
Pak nás vzal John ještě na projížďku kolem Leynaru s krásnými výhledy na záliv a fjordy. Po cestě jsme se pomazlili s kozami, pokecali s pár místními a namířili si to konečně po třech dnech na pláž, na kterou stále koukáme z okna. Přestože Leona na sobě měla péřovku a já bundu s čelenkou, potkali jsme tam tři děti dovádějící ve vlnách v plavkách. Je mi jasné, že máma by tam také vlezla, kdyby tu byla, ale jelikož začalo pršet, my s Leonou jsme to odložily na příště. John se s nimi, jako s každým, zakecal, protože jednoho z rodičů těch dětí znal a my se zatím daly do řeči s jeho manželkou. Ta nám prozradila, že zná slovenský pár, co tu žije a dala nám jejich kontakt, kdybychom chtěly potkat krajany.
JAK JSME NAVŠTÍVILY FAERSKÉ PODSVĚTÍ
S Leonou stále pilujeme naše kuchařské umění, co se týče ryb a tak jsme k obědu udělaly tresku pečenou s bylinkami. Buď nám to vaření fakt jde a nebo je John fakt nenáročný. Každopádně mu chutnala. Pak následoval další neúspěšný pokus v hledání pasu a navečer jsme vyrazily směr Tórshavn. První auto bylo plné dětí, které nám vesele mávaly. Ve druhém jel samotný pár a zastavil nám. Jen co jsme se rozjeli, začal jim zvonit telefon. Ukázalo se, že v tom prvním autě plném dětí, jela jejich dcera, která jim teď volala, aby vzali ty dvě stopařky, co stály na silnici, protože jí se nevešly do auta. Takže nejen, že vám tady téměř každý zastaví, ale když se k nim nevejdete, tak vám aspoň zkusí odvoz zajistit!
Důvod našeho výletu do Tórshavn byl koncert v místě zvaném Sirkus. Sirkus je nejalternativnější místo Faer, kde se pořádají živé koncerty a schází umělci. John nás sice varoval, že je to drogové doupě plné nevyzpytatelných živlů, ale i přes tuhle jeho děsivou pověst jsme se rozhodly to risknout.
Takže, Sirkus je fakt hezká třípatrová kavárničko-hospoda s barevnými potapetovanými stěnami, různorodým nábytkem a veganskými burgry. V Čechách bych to asi přirovnala k něčemu jako Café v lese. Původně to bylo místo setkávání umělců na Islandském Reykjavíku. Ovšem poté, co tam Bjork natočila videoklip, se z toho stalo umělecké centrum města. Později, když na jeho místě postavili hotel, se jedna ze zaměstnankyň Sunneva rozhodla založit stejný bar ve svém rodném městě. A tak vznikl Sirkus v Tórshavn. Podle mě nejsympatičtější místo, kde si dát večer drink
Jako první se s námi dali do řeči dva Irové na baru, kteří už měli něco vypito a byli tady na měsíc opravovat radar NATO základny. Bylo to celkem vtipné, protože ten starší do místního prostředí očividně nezapadl a naši konverzaci pravidelně narušoval otázkami: "Ale teď už vážně! Opravdu se vám tady libi?!" Nejprve vystupoval Balak s jeho alternativní hudbou, což zmíněný Ir spolu s cenou piva 60 FOK (180Kc) už nevydejchal a potom, co ho barmanka třikrát napomenula, ať je potichu a neruší ostatní ve vstřebávání hudby, bar opustil.
Když skončil, většina osazenstva se přesunula ven na cigáro. Vevnitř zůstala jen skupinka mladíků, z nichž jeden v naprosté nervozitě křižoval bar tam a zpátky. Přemýšlela jsem, jestli je to konečně jeden z těch živlů faerskeho podsvětí a zrovna si něco šlehnul nebo si naopak nemá co šlehnout nebo jestli se ho mám jít zeptat, zda je v pořádku, když v tom vzal do ruky kytaru. Ukázalo se, že je jedním z členů další vystupující kapely Ranchus a byl pouze nervózní před vystoupením. Trochu to dávám za vinu mně s Leou - vzhledem k tomu, že se všichni ostatní v tom baru znali, byly jsme pravděpodobně jeho první neznámé a ještě k tomu mezinárodní publikum. Nakonec ale i kluci hráli dobře a my s Leonou opustily bar až někdy kolem třetí ráno. Což je poměrně výkon na to, že jsme si vzhledem k cenám musely vystačit s jedním pivem a jedním drinkem, na který nás Lea ve své štědrosti pozvala.
Před barem jsme potkaly týpka s fakt bizarním vozíkem. Něco jako nákupní košík ověšený vším možným, s deštníkem, barevnými světélky, hlasitou hudbou a chlazenými pivy. Chvílí jsme s nimi trsaly u tohohle extravagantního výtvoru, než se rozhodli přesunout na after party, na kterou my i přes pozvání už neměly sílu. Jako místo na stan jsme vybraly trávniček hned vedle u centra stojícího majáku s tím, že ráno vstaneme a stan sbalíme, než si nás někdo všimne. To se samozřejmě nestalo a spokojeně jsme spaly až do půl dvanácté.
Jelikož byla neděle, všichni byli doma a ti kdo nebyli doma, byli už od včerejška na festivalu v Klaksvíku a město zelo prázdnotou. V turistickém centru nám řekli, že žádný autobus do starého města Kirkjubøur, kam jsme se chtěly podívat, nejede, ale že je to dvou hodinová túra z kraje města a můžeme jít pěšky.
Důvod našeho výletu do Tórshavn byl koncert v místě zvaném Sirkus. Sirkus je nejalternativnější místo Faer, kde se pořádají živé koncerty a schází umělci. John nás sice varoval, že je to drogové doupě plné nevyzpytatelných živlů, ale i přes tuhle jeho děsivou pověst jsme se rozhodly to risknout.
Takže, Sirkus je fakt hezká třípatrová kavárničko-hospoda s barevnými potapetovanými stěnami, různorodým nábytkem a veganskými burgry. V Čechách bych to asi přirovnala k něčemu jako Café v lese. Původně to bylo místo setkávání umělců na Islandském Reykjavíku. Ovšem poté, co tam Bjork natočila videoklip, se z toho stalo umělecké centrum města. Později, když na jeho místě postavili hotel, se jedna ze zaměstnankyň Sunneva rozhodla založit stejný bar ve svém rodném městě. A tak vznikl Sirkus v Tórshavn. Podle mě nejsympatičtější místo, kde si dát večer drink
Jako první se s námi dali do řeči dva Irové na baru, kteří už měli něco vypito a byli tady na měsíc opravovat radar NATO základny. Bylo to celkem vtipné, protože ten starší do místního prostředí očividně nezapadl a naši konverzaci pravidelně narušoval otázkami: "Ale teď už vážně! Opravdu se vám tady libi?!" Nejprve vystupoval Balak s jeho alternativní hudbou, což zmíněný Ir spolu s cenou piva 60 FOK (180Kc) už nevydejchal a potom, co ho barmanka třikrát napomenula, ať je potichu a neruší ostatní ve vstřebávání hudby, bar opustil.
Když skončil, většina osazenstva se přesunula ven na cigáro. Vevnitř zůstala jen skupinka mladíků, z nichž jeden v naprosté nervozitě křižoval bar tam a zpátky. Přemýšlela jsem, jestli je to konečně jeden z těch živlů faerskeho podsvětí a zrovna si něco šlehnul nebo si naopak nemá co šlehnout nebo jestli se ho mám jít zeptat, zda je v pořádku, když v tom vzal do ruky kytaru. Ukázalo se, že je jedním z členů další vystupující kapely Ranchus a byl pouze nervózní před vystoupením. Trochu to dávám za vinu mně s Leou - vzhledem k tomu, že se všichni ostatní v tom baru znali, byly jsme pravděpodobně jeho první neznámé a ještě k tomu mezinárodní publikum. Nakonec ale i kluci hráli dobře a my s Leonou opustily bar až někdy kolem třetí ráno. Což je poměrně výkon na to, že jsme si vzhledem k cenám musely vystačit s jedním pivem a jedním drinkem, na který nás Lea ve své štědrosti pozvala.
Před barem jsme potkaly týpka s fakt bizarním vozíkem. Něco jako nákupní košík ověšený vším možným, s deštníkem, barevnými světélky, hlasitou hudbou a chlazenými pivy. Chvílí jsme s nimi trsaly u tohohle extravagantního výtvoru, než se rozhodli přesunout na after party, na kterou my i přes pozvání už neměly sílu. Jako místo na stan jsme vybraly trávniček hned vedle u centra stojícího majáku s tím, že ráno vstaneme a stan sbalíme, než si nás někdo všimne. To se samozřejmě nestalo a spokojeně jsme spaly až do půl dvanácté.
Jelikož byla neděle, všichni byli doma a ti kdo nebyli doma, byli už od včerejška na festivalu v Klaksvíku a město zelo prázdnotou. V turistickém centru nám řekli, že žádný autobus do starého města Kirkjubøur, kam jsme se chtěly podívat, nejede, ale že je to dvou hodinová túra z kraje města a můžeme jít pěšky.
LEGENDA S VÍREM MÍSTO HAPPYENDU
Byla to krásná procházka s výhledy na ostrůvky Koltur, kde žijí jen 2 lidé (na necelých 3km2) a Hestur (25 lidí na 6km2), ke kterým se váže legenda. Týpek Magnus z Kolturu se tajně scházel s typkou z Hesturu. Vždy za ní plaval s přílivem a vracel se s odlivem. Jenže na to přišel tatík, počkal si na něj se sekyrkou a vyhnal ho, jen co připlaval. Bohužel to znamenalo, že musel plavat proti přílivu a tak na svůj ostrov Koltur nikdy nedoplaval a utopil se v moři. Jako odplata vznikl u Koltur vodní vír, který je tam dodnes.
Byla to krásná procházka s výhledy na ostrůvky Koltur, kde žijí jen 2 lidé (na necelých 3km2) a Hestur (25 lidí na 6km2), ke kterým se váže legenda. Týpek Magnus z Kolturu se tajně scházel s typkou z Hesturu. Vždy za ní plaval s přílivem a vracel se s odlivem. Jenže na to přišel tatík, počkal si na něj se sekyrkou a vyhnal ho, jen co připlaval. Bohužel to znamenalo, že musel plavat proti přílivu a tak na svůj ostrov Koltur nikdy nedoplaval a utopil se v moři. Jako odplata vznikl u Koltur vodní vír, který je tam dodnes.
KULTURNÍ CENTRUM A KOKS
Kolem páté jsme byly v Kirkjubøur, kulturním centru středověku, jak nás informovala tabule. Kirkjubøur je vesnička o několika baráčcích (75 obyvatel), vedle jsou ruiny gotické katedrály Sv.Magnuse, nejstarší dodnes používaný kostel Faer Sv.Olafa, stará rezidence Roykstovan patřící k jedné z nejstarších dřevostaveb světa (datována do 11 st.) s tradiční rašelinovou střechou, přestože na Faerách nerostou žádné stromy, (sbírali vyplavené trámy z Norska), muzeum s tradičními nástroji a to je tak zhruba všechno. Jo vlastně ještě v jednom z těch pár malých baráčků ve vesničce se skrývá nejevyhlášnější restaurace Faer Koks s Michelinskou hvězdičkou. Můžete si tady dát nejtradičnější faerské jídlo Turrur fiskur, tedy na vzduchu sušenou fermentovanou rybu, papuchálka plněného těstem a rozinkami, sušenou velrybu, steak že žraloka nebo lišejník jako předkrm. Akorát ochutnávkové menu pro jednu osobu, sice o nesčetně chodech, vyjde na 1 500FOK (4 500Kc). Mimo jiné se na Faerách v poslední době rozmohl jako pochoutka humr. Je odsud dovážen do všech koutů světa i na talíře slavných osobností, například Putina. Protože jak říká John, Faerané mají rádi Rusko, aspoň tedy v porovnání s Amerikou. Také tvrdí, že nemají rádi Dánsko, přestože by se bez něj ekonomicky neobešli, každý druhý tam aspoň chvíli žil, pracoval nebo studoval a všichni tam jezdí na dovolenou. A když už nejedou na dovolenou do Dánská, tak jedou do Norska, Švédska, na Island nebo možná ještě do Finska, ale dál ne. Bohatě si tu všichni vystačí se severní Evropou a jinam je to ani netáhne.
Cestou zpět jsme stopovaly trochu déle z prostého důvodu, že tam žádná auta nejezdila. Nakonec nás však vzala hrozně sympatická trojice žen do Tórshavn a odtamtud brácha se ségrou do Leynaru až k Johnovi před barák. Tam na nás čekal John s dalšími dvěma dobrovolníky, Lucasem a Anikou z Německa, na které trochu zapomněl, že mají přijet. Vypadají fajn, ale jsou hrozně mladí a takoví zařezaní. Přijeli sem na měsíc, protože nenašli žádného hostitele na Islandu a myslím, že už jim začíná docházet, že nevědí, co tady celý měsíc budou dělat.
Ještě se stavil na návštěvě Johnův kámoš a k velké radosti všech přinesl dvě obří Toblerone. To rozbouralo všechny sociální hranice, a tak jsme si u kuchyňského stolu povídali až do pozdního večera.
Cestou zpět jsme stopovaly trochu déle z prostého důvodu, že tam žádná auta nejezdila. Nakonec nás však vzala hrozně sympatická trojice žen do Tórshavn a odtamtud brácha se ségrou do Leynaru až k Johnovi před barák. Tam na nás čekal John s dalšími dvěma dobrovolníky, Lucasem a Anikou z Německa, na které trochu zapomněl, že mají přijet. Vypadají fajn, ale jsou hrozně mladí a takoví zařezaní. Přijeli sem na měsíc, protože nenašli žádného hostitele na Islandu a myslím, že už jim začíná docházet, že nevědí, co tady celý měsíc budou dělat.
Ještě se stavil na návštěvě Johnův kámoš a k velké radosti všech přinesl dvě obří Toblerone. To rozbouralo všechny sociální hranice, a tak jsme si u kuchyňského stolu povídali až do pozdního večera.
20 MINUT PO FAERSKU
Ráno po snídani jsme všichni vyrazili společně zase do Tórshavn. Jednou z výhod, když jedete někam s Johnem je, že mimo jiné pracoval na Faerách jako průvodce, a tak nás vždy vezme tou delší, ale zajímavější cestou, udělá několik zastávek a spoustu nám toho odvypráví. Tentokrát byly hlavními atrakcemi základna NATO, vězeňská vazba a krásné vyhlídky. Samozřejmě se po cestě několikrát zakecal, ať už se známými nebo s cizinci. Takže z dvacetiminutové cesty byl hodinový výlet.
V Tórshavn nás nejdřív vzal kouknout se na jednu loď a jachtu. Pak jsme se každý rozešli po svém a ve dvě se opět sešli na smluveném místě. Tedy, sešli... my tam byli všichni, John dorazil v půl třetí, houkl na nás, že potřebuje ještě dvacet minut a na další hodinu a půl někam zmizel. Super je, jak je to tady malé, že už po deseti dnech si připadáme, jako kdybychom tu žily aspoň rok. V hlavním městě jsme jako doma - pěšky se tam orientujeme s přehledem, víme, kde jezdí jaký autobus, ale hlavně neustále potkáváme nějaké známe - paní, co jsme si stoply, týpka z baru, holku z kavárny...je to fakt vtipný. Tolik známých nepotkám za týden v Praze, kde jsem vyrostla.
Po návratu už jsme jen stihly udělat večeři. Dostala jsem vyznamenání za mého platýze zapečeného s tymiánem a citrónem se smetanovými brambory. Akorát mi bylo trochu líto té německé dvojice, která v jeden den zvládla návštěvu pláže, hlavního místa i krásné vyhlídky. Myslím, že by si, vzheledem k počtu zajímavostí Faer a délce svého pobytu, měli ty atrakce časově trochu lépe rozložit.
Další den bylo venku sychravo, takže jsme téměř nevytáhli paty z domu. Vymalovávali jsme přístavek u domu a zlepšovali naše kuchařské dovednosti - losos s citronovo-medovou glazurou na špenátu a jako dezert čokoládový dort. Lososa samozřejmě z Johnových nalovených zásob, ne z žádné lososí farmy, kterých je na Faerách habaděj. Mimochodem na Faerách jsou ceny v supermarketech stejné jako v malých obchodech, tedy vše je hrozně drahé. Všichni by si přáli tady mít Lidl, což chápu, ale holt ne každý se má tak jako my na Zbraslavi. Také je zajímavé, že nemají téměř žádné levné varianty zboží, například čokolády nebo krémového sýra. Ve zbytku dne jsme akorát dokoukaly Kmotra 3 a pozorovaly ptáky ústřičníky (oystercatcher), kteří jsou národními ptáky Faer a známkou příchodu léta.
V Tórshavn nás nejdřív vzal kouknout se na jednu loď a jachtu. Pak jsme se každý rozešli po svém a ve dvě se opět sešli na smluveném místě. Tedy, sešli... my tam byli všichni, John dorazil v půl třetí, houkl na nás, že potřebuje ještě dvacet minut a na další hodinu a půl někam zmizel. Super je, jak je to tady malé, že už po deseti dnech si připadáme, jako kdybychom tu žily aspoň rok. V hlavním městě jsme jako doma - pěšky se tam orientujeme s přehledem, víme, kde jezdí jaký autobus, ale hlavně neustále potkáváme nějaké známe - paní, co jsme si stoply, týpka z baru, holku z kavárny...je to fakt vtipný. Tolik známých nepotkám za týden v Praze, kde jsem vyrostla.
Po návratu už jsme jen stihly udělat večeři. Dostala jsem vyznamenání za mého platýze zapečeného s tymiánem a citrónem se smetanovými brambory. Akorát mi bylo trochu líto té německé dvojice, která v jeden den zvládla návštěvu pláže, hlavního místa i krásné vyhlídky. Myslím, že by si, vzheledem k počtu zajímavostí Faer a délce svého pobytu, měli ty atrakce časově trochu lépe rozložit.
Další den bylo venku sychravo, takže jsme téměř nevytáhli paty z domu. Vymalovávali jsme přístavek u domu a zlepšovali naše kuchařské dovednosti - losos s citronovo-medovou glazurou na špenátu a jako dezert čokoládový dort. Lososa samozřejmě z Johnových nalovených zásob, ne z žádné lososí farmy, kterých je na Faerách habaděj. Mimochodem na Faerách jsou ceny v supermarketech stejné jako v malých obchodech, tedy vše je hrozně drahé. Všichni by si přáli tady mít Lidl, což chápu, ale holt ne každý se má tak jako my na Zbraslavi. Také je zajímavé, že nemají téměř žádné levné varianty zboží, například čokolády nebo krémového sýra. Ve zbytku dne jsme akorát dokoukaly Kmotra 3 a pozorovaly ptáky ústřičníky (oystercatcher), kteří jsou národními ptáky Faer a známkou příchodu léta.
Faery4_Kontrasty.pdf | |
File Size: | 421 kb |
File Type: |