ŽIVOT V XELA
Pro ty, co jsou stále zmatení, Quetzaltenangu se také říká Xela. Původně totiž město obývali Mayové, kteří ho pojmenovali Xelajú, což znamená „pod horami“. Až když město bylo dobyto Španěly, přejmenovali ho na "Quetzaltenango", což znamená „místo ptáka quetzal“. Quetzal (Pharomachrus mocinno) je totiž takový malý barevný typický pták, který tady dříve žil, ale teď už je k naleznutí jen v rezervacích. Je národním ptákem, najdete ho na vlajce a také se podle něj jmenují místní peníze „quetzaly“.
A co jinak....Dát výpověď jsem se odhodlala až ve středu nakonec. Vůbec se mi tam nechtělo a tak jsem přemluvila několik lidí, ať jdou se mnou, ale obavy byly úplně zbytečné. Byli na mě nejvíc milí a ještě mi poděkovali, že jsem jim to přišla říct dopředu.
Já s Evou jsme se přestěhovaly do Casa Miguel Cervantes, což je vlastně také škola španělštiny, ale my jsme tu jen ubytované. Je to za rohem od toho, kde jsme bydlely před tím. Maaice se tady nelíbilo a tak zůstala v tom původním spolu se svojí kamarádkou z Německa, která nedávno dorazila. Nám se tady hrozně líbí. Má to tu na starost taková maličkatá Guatemalanka Ilsý, která je hrozně milá, vtipná a ukecaná. Když jsme se tam stěhovaly, tak já hrozně pospíchala a ona mluvila asi hodinu v kuse a pořád opakovala to samé dokolečka, než jsem ji zastavila, že musím jít. Je to levnější a je tu hlavně super atmosféra. Dokonce máme u našeho pokoje s Evou soukromou koupelnu, (tedy obří místnost se záchodem a umyvadlem), což je ale co říct, protože krom našeho umyvadla je tu už jen jedno a dřez v kuchyni. Jsou tu i nějaké negativní drobnosti jako, že jak máme velký pokoj, tak je v něm zima, zase jen jedny klíče, použití zásuvky znamená pěti minutové štelování kabelu za pomoci lepenky a gumičky, moje postel má v podstatě jen péra přes které není žádná matrace apod., ale kdo by se takovými drobnostmi zabýval, když máme takovou sympatickou domácí a spolubydlící. Je to tu plné mladých lidí, je nás tu teď asi osm. Nejlepší je Ema z Kanady a Ryan z Colorada, kteří tu jsou také na několik měsíců. Mno a pak spoustu dalších.
Celkově jsou tu všichni milí, nejen ti místní, ale i ti, co sem přijedou. Ve škole pak Nina z Rakouska, ale ta bohužel minulý týden odjela. A ještě tu byl David z Irska. S tím byla sranda. Potkala jsem ho u nás v domě a původně tam chtěl zůstat jen jednu noc a ještě si stěžoval, jak je Xela nudné město. Tak jsem ji začala hájit, a abych mu to dokázala, vytáhla jsem ho ten večer ven a nakonec tady zůstal přes týden a hrozně se mu tu líbilo a ještě mi před odjezdem několikrát děkoval, že jsem ho ukecala. Jinak s Evou už bydlíme měsíc a půl na pár metrech čtverečních. Je pravda, že teď jsme si polepšily a už máme každá vlastní postel. Chodíme spolu do školy a sdílíme spoustu věcí, počínaje kuchyňskými ingrediencemi a konče opalovacím krémem a pořád je to úplně super. Jako už po několikáté v životě jsme si uvědomily, že cizinci náš ironický humor úplně nedávají, a tak o to víc bavíme sebe navzájem.
Několik lidí z našeho domu hraje na různé nástroje a tak se párkrát sešli a hráli spolu. Já sice samozřejmě jen poslouchala, ale i tak to bylo super. Eva s Emou mají ukulele, Ryan benjo a Kieren (hrozně sympatický angličan, který ale nonstop pracuje a tak nemá vůbec čas) kytaru. Sice jim to nijak zvlášť nešlo, ale byla to sranda a hráli pěkný písničky.
Občas se tu stane i něco ne tak pozitivního. Měli jsme tady pár zemětřesení, ale naštěstí vždy jen takové maličkaté, že je člověk sotva zaregistroval. Přepadli tady pár lidí. Ale na druhou stranu se tady třeba zase moc nekrade. Na trhu se po zavíračce přes všechno prostě jen přehodí šátek a další den se zase odkryje. To se stává celkově i v obchodech, že tam člověk přijde a nikdo tam není, protože majitel šel asi zrovna na oběd. Nebo u stánků. Tuhle jsme si chtěli na ulici koupit kokos a nikdo tam nebyl. Nakonec jsme se zeptali u stánku vedle a tam nám řekli, že neví, kde prodavač je, ale že ty menší kokosy jsou asi za pět a s dalším stánkařem se pak shodli, že ty větší za sedm. Tak jsme si vzali dva kokosy, sami si je nařezali, našli si za pultem brčko a pytlík a peníze nechali zastrčené pod miskou.
I když teď už nikam moc po večerech nechodíme, sem tam uděláme výjimku. Jeden večer jsem se šla podívat na trivia night, což znamená, že se lidé v hospodě rozdělí do skupinek a moderátor čte otázky, na které se musí zapisovat odpovědi. Během hry jsme si říkaly s Evou, že jsme asi fakt hloupé, protože jsme každá věděly odpověď jen asi na pět otázek. Ale pak při kontrole se ukázalo, že ostatní sice odpověděli na všechny, ale 90% jich bylo špatně a těch našich pět bylo aspoň správně. Mezipauzy byly doprovázeny dalšími soutěžemi, jako třeba řadou panáků s vodou, mez kterými byl schovaný jeden s vodkou a padl zrovna na Evu:-)
Další večer jsme zase šly i s Maaikou do jiného baru a protože tam byla docela nuda, tak jsme vymyslely večer nejšílenějších tanců a soutěžily, kdo zatancuje bláznivější tanec. Přidalo se k nám pár místních zevláků, takže to nakonec byla jedna z nejvtipnějších nocí. Jiný večer jsme šli na ska koncert, který ale zrušili a tak jsme skončili v takové malé tiché restauraci, kde hrál chlápek na kytaru. Ke konci večera nechal jednoho z našich kámošů zahrát pár písniček, a ten hrál tak skvěle, že ho tam nakonec nechali hrát až do půlnoci a postupně se k němu přidávali další lidé na všechny možné nástroje, co se po baru našly...djembe, harmonika, příčná flétna apod. A všichni zpívali.
Neminul nás ani svátek svatého Valentýna. S Evou nás napadlo, že je to super výmluva zajít si na dobré jídlo do restaurace, za kterou jsme normálně nechtěly utrácet. Los padl na naši oblíbenou indickou, kterou jsme objevily jednou po cestě z trhu. Z naší romantické večeře ve dvou se nakonec stala hromadná večeře asi v šesti lidech, protože když se ostatní doslechli, že jdeme do té indické, chtěli jít všichni s námi.
Také jsem se seznámila s dalším klukem přes Couchsurfing. Byl to architekt, zároveň vyrábí různé umělecké věci z recyklovaného odpadu a také je truhlářem. Vymyslel, že můžeme udělat nějaký architektonicko-ekologický projekt, zajít na radnici a udělat to opravdu oficiálně. Ale nakonec jsme to vzdala, za prvé neuměl ani slovo anglicky, a tak jsme si nebyla stopro jistá, že tomu nápadu rozumím, za druhé bydlel až v nějaké vesnici asi hodinu od Xely a za třetí dva měsíce je málo času a už teď nic nestíhám.
Krom něj jsem ještě potkala jednu holku Danielu. Ta si podala inzerát v místním magazínu, že hledá někoho na procvičování angličtiny. Když jsme se potkaly, tak se ale ukázalo, že anglicky umí snad líp než já, protože žila ve Státech. Tak jako tak to bylo super, byla hrozně vtipná a zajímavá, angličtinu si chtěla jen procvičovat, aby ji nezapomněla a ještě k tomu to byla učitelka španělštiny, takže mě i něco naučila. Sešly jsme se ale pak už jen jednou, protože bohužel dostala práci v jiné části Guatemaly.
V pátek jsme měly dopoledne volno, a tak jsme se vydaly na trh San Francisco, největší trh v okolí. Všichni nám řekli, že cesta trvá tak dvacet minut, a tak jsme ráno moc nepospíchaly. Bohužel 20 minut to asi trvá autem, možná pěšky. Chicken busem to byla hodina a půl. Trh byl vážně obrovský. Nejvíce se nám líbily tisíce různě barevných látek. Snaha najít část s jídlem nám zabrala tak dlouho, že už pomalu zavíraly, jelikož nás každý neustále posílal jiným směrem. V jednu chvíli jsme se také dostaly do části se živými zvířaty. To byl docela brutální pohled. Sluníčko, udusaná hlína, prach a do toho kolíky s uvázanými prasaty a prasátky, ovečkami a jehňátky, kozami a kůzlátky, osly a oslátky, ošatky se slepicemi a kuřátky, klece se štěňátky a už ani nevím co ještě. Také jsme s hrůzou zjistily, že místní módou je prodávat obarvená kuřátka různými křiklavými barvami. Stále mi není jasné, k čemu někdo potřebuje mít doma třeba modré kuře.
A co jinak....Dát výpověď jsem se odhodlala až ve středu nakonec. Vůbec se mi tam nechtělo a tak jsem přemluvila několik lidí, ať jdou se mnou, ale obavy byly úplně zbytečné. Byli na mě nejvíc milí a ještě mi poděkovali, že jsem jim to přišla říct dopředu.
Já s Evou jsme se přestěhovaly do Casa Miguel Cervantes, což je vlastně také škola španělštiny, ale my jsme tu jen ubytované. Je to za rohem od toho, kde jsme bydlely před tím. Maaice se tady nelíbilo a tak zůstala v tom původním spolu se svojí kamarádkou z Německa, která nedávno dorazila. Nám se tady hrozně líbí. Má to tu na starost taková maličkatá Guatemalanka Ilsý, která je hrozně milá, vtipná a ukecaná. Když jsme se tam stěhovaly, tak já hrozně pospíchala a ona mluvila asi hodinu v kuse a pořád opakovala to samé dokolečka, než jsem ji zastavila, že musím jít. Je to levnější a je tu hlavně super atmosféra. Dokonce máme u našeho pokoje s Evou soukromou koupelnu, (tedy obří místnost se záchodem a umyvadlem), což je ale co říct, protože krom našeho umyvadla je tu už jen jedno a dřez v kuchyni. Jsou tu i nějaké negativní drobnosti jako, že jak máme velký pokoj, tak je v něm zima, zase jen jedny klíče, použití zásuvky znamená pěti minutové štelování kabelu za pomoci lepenky a gumičky, moje postel má v podstatě jen péra přes které není žádná matrace apod., ale kdo by se takovými drobnostmi zabýval, když máme takovou sympatickou domácí a spolubydlící. Je to tu plné mladých lidí, je nás tu teď asi osm. Nejlepší je Ema z Kanady a Ryan z Colorada, kteří tu jsou také na několik měsíců. Mno a pak spoustu dalších.
Celkově jsou tu všichni milí, nejen ti místní, ale i ti, co sem přijedou. Ve škole pak Nina z Rakouska, ale ta bohužel minulý týden odjela. A ještě tu byl David z Irska. S tím byla sranda. Potkala jsem ho u nás v domě a původně tam chtěl zůstat jen jednu noc a ještě si stěžoval, jak je Xela nudné město. Tak jsem ji začala hájit, a abych mu to dokázala, vytáhla jsem ho ten večer ven a nakonec tady zůstal přes týden a hrozně se mu tu líbilo a ještě mi před odjezdem několikrát děkoval, že jsem ho ukecala. Jinak s Evou už bydlíme měsíc a půl na pár metrech čtverečních. Je pravda, že teď jsme si polepšily a už máme každá vlastní postel. Chodíme spolu do školy a sdílíme spoustu věcí, počínaje kuchyňskými ingrediencemi a konče opalovacím krémem a pořád je to úplně super. Jako už po několikáté v životě jsme si uvědomily, že cizinci náš ironický humor úplně nedávají, a tak o to víc bavíme sebe navzájem.
Několik lidí z našeho domu hraje na různé nástroje a tak se párkrát sešli a hráli spolu. Já sice samozřejmě jen poslouchala, ale i tak to bylo super. Eva s Emou mají ukulele, Ryan benjo a Kieren (hrozně sympatický angličan, který ale nonstop pracuje a tak nemá vůbec čas) kytaru. Sice jim to nijak zvlášť nešlo, ale byla to sranda a hráli pěkný písničky.
Občas se tu stane i něco ne tak pozitivního. Měli jsme tady pár zemětřesení, ale naštěstí vždy jen takové maličkaté, že je člověk sotva zaregistroval. Přepadli tady pár lidí. Ale na druhou stranu se tady třeba zase moc nekrade. Na trhu se po zavíračce přes všechno prostě jen přehodí šátek a další den se zase odkryje. To se stává celkově i v obchodech, že tam člověk přijde a nikdo tam není, protože majitel šel asi zrovna na oběd. Nebo u stánků. Tuhle jsme si chtěli na ulici koupit kokos a nikdo tam nebyl. Nakonec jsme se zeptali u stánku vedle a tam nám řekli, že neví, kde prodavač je, ale že ty menší kokosy jsou asi za pět a s dalším stánkařem se pak shodli, že ty větší za sedm. Tak jsme si vzali dva kokosy, sami si je nařezali, našli si za pultem brčko a pytlík a peníze nechali zastrčené pod miskou.
I když teď už nikam moc po večerech nechodíme, sem tam uděláme výjimku. Jeden večer jsem se šla podívat na trivia night, což znamená, že se lidé v hospodě rozdělí do skupinek a moderátor čte otázky, na které se musí zapisovat odpovědi. Během hry jsme si říkaly s Evou, že jsme asi fakt hloupé, protože jsme každá věděly odpověď jen asi na pět otázek. Ale pak při kontrole se ukázalo, že ostatní sice odpověděli na všechny, ale 90% jich bylo špatně a těch našich pět bylo aspoň správně. Mezipauzy byly doprovázeny dalšími soutěžemi, jako třeba řadou panáků s vodou, mez kterými byl schovaný jeden s vodkou a padl zrovna na Evu:-)
Další večer jsme zase šly i s Maaikou do jiného baru a protože tam byla docela nuda, tak jsme vymyslely večer nejšílenějších tanců a soutěžily, kdo zatancuje bláznivější tanec. Přidalo se k nám pár místních zevláků, takže to nakonec byla jedna z nejvtipnějších nocí. Jiný večer jsme šli na ska koncert, který ale zrušili a tak jsme skončili v takové malé tiché restauraci, kde hrál chlápek na kytaru. Ke konci večera nechal jednoho z našich kámošů zahrát pár písniček, a ten hrál tak skvěle, že ho tam nakonec nechali hrát až do půlnoci a postupně se k němu přidávali další lidé na všechny možné nástroje, co se po baru našly...djembe, harmonika, příčná flétna apod. A všichni zpívali.
Neminul nás ani svátek svatého Valentýna. S Evou nás napadlo, že je to super výmluva zajít si na dobré jídlo do restaurace, za kterou jsme normálně nechtěly utrácet. Los padl na naši oblíbenou indickou, kterou jsme objevily jednou po cestě z trhu. Z naší romantické večeře ve dvou se nakonec stala hromadná večeře asi v šesti lidech, protože když se ostatní doslechli, že jdeme do té indické, chtěli jít všichni s námi.
Také jsem se seznámila s dalším klukem přes Couchsurfing. Byl to architekt, zároveň vyrábí různé umělecké věci z recyklovaného odpadu a také je truhlářem. Vymyslel, že můžeme udělat nějaký architektonicko-ekologický projekt, zajít na radnici a udělat to opravdu oficiálně. Ale nakonec jsme to vzdala, za prvé neuměl ani slovo anglicky, a tak jsme si nebyla stopro jistá, že tomu nápadu rozumím, za druhé bydlel až v nějaké vesnici asi hodinu od Xely a za třetí dva měsíce je málo času a už teď nic nestíhám.
Krom něj jsem ještě potkala jednu holku Danielu. Ta si podala inzerát v místním magazínu, že hledá někoho na procvičování angličtiny. Když jsme se potkaly, tak se ale ukázalo, že anglicky umí snad líp než já, protože žila ve Státech. Tak jako tak to bylo super, byla hrozně vtipná a zajímavá, angličtinu si chtěla jen procvičovat, aby ji nezapomněla a ještě k tomu to byla učitelka španělštiny, takže mě i něco naučila. Sešly jsme se ale pak už jen jednou, protože bohužel dostala práci v jiné části Guatemaly.
V pátek jsme měly dopoledne volno, a tak jsme se vydaly na trh San Francisco, největší trh v okolí. Všichni nám řekli, že cesta trvá tak dvacet minut, a tak jsme ráno moc nepospíchaly. Bohužel 20 minut to asi trvá autem, možná pěšky. Chicken busem to byla hodina a půl. Trh byl vážně obrovský. Nejvíce se nám líbily tisíce různě barevných látek. Snaha najít část s jídlem nám zabrala tak dlouho, že už pomalu zavíraly, jelikož nás každý neustále posílal jiným směrem. V jednu chvíli jsme se také dostaly do části se živými zvířaty. To byl docela brutální pohled. Sluníčko, udusaná hlína, prach a do toho kolíky s uvázanými prasaty a prasátky, ovečkami a jehňátky, kozami a kůzlátky, osly a oslátky, ošatky se slepicemi a kuřátky, klece se štěňátky a už ani nevím co ještě. Také jsme s hrůzou zjistily, že místní módou je prodávat obarvená kuřátka různými křiklavými barvami. Stále mi není jasné, k čemu někdo potřebuje mít doma třeba modré kuře.
ZASE VE ŠKOLE
Nejlepší na mojí učitelce Mary je, že se mnou nedělá jen gramatiku, ale hrajeme spolu různé hry, vyprávíme si historky, pouští mi vtipná videa z netu a podobně. Pořád si ze mě dělá srandu, jako třeba když jsem se ji snažila přesvědčit, že máme v koupelně šunku (jamón) místo mýdla (jabón), ale anglicky mě promluvit nenechá, takže žádná hodina není nudná. Tuhle mi řekla, že mluvím jak čtyřleté dítě a že bych si rozuměla s jejím synovcem, který dělá stejné chyby. Beru to jako kompliment, páč on se přeci učí španělsky už čtyři roky, zatím co já měsíc. A tuhle už jsem povýšila na desetileté dítě, takže dobrý :-) Na oplátku mi zase vypráví, co řekli špatně její ostatní studenti. Několikrát mě také pěkně vyděsila.
Totiž, když jsme ještě bydleli v tom původním domě, tak se nám jednou v noci stalo, že Maaika už spala, já s Evou jsme zavřely a zamkly! dveře jako každou noc, ještě tak půl hodinky něco dělaly a šly spát. No a ve chvíli, kdy jsme už obě byly v posteli, se ty dveře najednou z ničeho nic pomalu otevřely. Bylo to fakt divný, obě jsme úplně ztuhly v posteli a teprve po chvíli se začaly dohadovat, co to bylo a kdo z nás vstane a půjde je zavřít. Nakonec jsem se zvedla já, prohlídla jsem chodbu, dvorek, ale nikde nikdo nebyl. A týden na to mi vyprávěla Maaika, že když už bydlela v tom samém pokoji s Malenou (svojí kamarádkou z Německa), tak ji v noci vzbudil křik a ještě, když se probudila, měla pocit, jako by ji někdo křičel a brečel vedle postele.
A nezávisle na tom, jsem ve škole četla s tou mojí učitelkou nejznámější místní legendu o Plačící ženě, která tady prý chodí a hodně lidí ji už vidělo. A zajímavé je, že když ji prý slyšíš křičet blízko, tak je daleko a obráceně. A pak mi začala vyprávět další duchařské historky, co se jí a jejím kamarádům stalo a mimo jiné také jednu o tom, že u nás ve škole je duch nějaké holičky a že už ji vidělo hodně studentů i učitelů. Ve chvíli, kdy mi to vyprávěla, jsme seděly v rohu místnosti, já čelem ke zdi. Běhal mi z toho všeho mráz po zádech a na oplátku jsem ji vyprávěla, co se stalo nám i Maaice a uprostřed mého vyprávění, kdy jsme se na to ještě hrozně soustředila, abych to říkala správně španělsky, z ničeho nic jen tak lehce pohodila hlavou směrem ke středu místnosti a zašeptala: „Pamatuješ, co jsem ti říkala o té holčičce?“ Já jsem se otočila a za mnou stála asi desetiletá holčička. Málem jsem dostala infarkt, zaječela jsem a nadskočila na židli, zatím co moje učitelka málem umřela smíchy. Samozřejmě to byla totiž úplně normální holčička, něčí dcera, která tam přišla, ale jak jsem se soustředila, tak jsem ji neslyšela a ona naprosto nechápavě koukala, co se to děje. Mary se uklidnila asi až po dvaceti minutách a do teď se mi kvůli tomu občas směje. Tuhle historku završila Eva, která když na konci hodiny přišla a já ji vyprávěla, co se stalo, tak chtěla říct, že ona se zase bojí pavouků (araňas) a místo toho řekla, že má strach z pomerančů (naranjas).
Na to, že Mary platí 45 Kč za hodinu, se fakt snaží a má vše vždy připravené. (Mimochodem mně za učení angličtiny nabízely 60Kč. A za hodinu španělštiny normálně student zaplatí 150Kč. To jsou nepoměry.) A tuhle, když byly páteční předvelikonoční oslavy, tak mi přinesla porci tradičního jídla, co uvařila její maminka (rybu, tamales – kukuřičná kaše v kukuřičných listech a rýži). Já ji zase na oplátku koupila takové super desky na tu tunu papírů, co pořád tahá.
Já jsem kromě Hectora a Hi-Lim učila ještě jednoho devatenáctiletého týpka, který ale neuměl ani slovo anglicky. To bylo docela vtipné a ještě k tomu očividně nebyl zvyklý učit se jazyky. Eva učila jeho tatínka a to si také užila. Protože ten na ní pořád mluvil španělsky, neustále něco hledal v telefonu, jak se to řekne a nenechal se Evy snahou mluvit anglicky vůbec zviklat. Ale ty lekce byly v sobotu odpoledne, tak jsme to nakonec zrušily, abychom měly čas o víkendu někam vyrazit.
Jednou odpoledne jsme se také zúčastnila jednoho výletu do Salcajá, kde byl v roce 1524 postaven první kostel San Jacinto v celé Střední Americe. Jela jsem jen já, Kristian a dvě další studentky. Po návštěvě kostela nám Kristian řekl, že Salcajá je také známá jedním typickým likérem Caldo de frutas. Odvedl nás k nějakému domu, tam zazvonil a nějaká paní nás pustila dovnitř. Přinesla flašku červeného moc dobrého ovocného likéru a pak nás ještě vzala na půdu, ukázat nám tkalcovský stav. Také tam vyrábí Rompopo, něco jako náš vaječňák, ale to jsem neochutnávala.
Totiž, když jsme ještě bydleli v tom původním domě, tak se nám jednou v noci stalo, že Maaika už spala, já s Evou jsme zavřely a zamkly! dveře jako každou noc, ještě tak půl hodinky něco dělaly a šly spát. No a ve chvíli, kdy jsme už obě byly v posteli, se ty dveře najednou z ničeho nic pomalu otevřely. Bylo to fakt divný, obě jsme úplně ztuhly v posteli a teprve po chvíli se začaly dohadovat, co to bylo a kdo z nás vstane a půjde je zavřít. Nakonec jsem se zvedla já, prohlídla jsem chodbu, dvorek, ale nikde nikdo nebyl. A týden na to mi vyprávěla Maaika, že když už bydlela v tom samém pokoji s Malenou (svojí kamarádkou z Německa), tak ji v noci vzbudil křik a ještě, když se probudila, měla pocit, jako by ji někdo křičel a brečel vedle postele.
A nezávisle na tom, jsem ve škole četla s tou mojí učitelkou nejznámější místní legendu o Plačící ženě, která tady prý chodí a hodně lidí ji už vidělo. A zajímavé je, že když ji prý slyšíš křičet blízko, tak je daleko a obráceně. A pak mi začala vyprávět další duchařské historky, co se jí a jejím kamarádům stalo a mimo jiné také jednu o tom, že u nás ve škole je duch nějaké holičky a že už ji vidělo hodně studentů i učitelů. Ve chvíli, kdy mi to vyprávěla, jsme seděly v rohu místnosti, já čelem ke zdi. Běhal mi z toho všeho mráz po zádech a na oplátku jsem ji vyprávěla, co se stalo nám i Maaice a uprostřed mého vyprávění, kdy jsme se na to ještě hrozně soustředila, abych to říkala správně španělsky, z ničeho nic jen tak lehce pohodila hlavou směrem ke středu místnosti a zašeptala: „Pamatuješ, co jsem ti říkala o té holčičce?“ Já jsem se otočila a za mnou stála asi desetiletá holčička. Málem jsem dostala infarkt, zaječela jsem a nadskočila na židli, zatím co moje učitelka málem umřela smíchy. Samozřejmě to byla totiž úplně normální holčička, něčí dcera, která tam přišla, ale jak jsem se soustředila, tak jsem ji neslyšela a ona naprosto nechápavě koukala, co se to děje. Mary se uklidnila asi až po dvaceti minutách a do teď se mi kvůli tomu občas směje. Tuhle historku završila Eva, která když na konci hodiny přišla a já ji vyprávěla, co se stalo, tak chtěla říct, že ona se zase bojí pavouků (araňas) a místo toho řekla, že má strach z pomerančů (naranjas).
Na to, že Mary platí 45 Kč za hodinu, se fakt snaží a má vše vždy připravené. (Mimochodem mně za učení angličtiny nabízely 60Kč. A za hodinu španělštiny normálně student zaplatí 150Kč. To jsou nepoměry.) A tuhle, když byly páteční předvelikonoční oslavy, tak mi přinesla porci tradičního jídla, co uvařila její maminka (rybu, tamales – kukuřičná kaše v kukuřičných listech a rýži). Já ji zase na oplátku koupila takové super desky na tu tunu papírů, co pořád tahá.
Já jsem kromě Hectora a Hi-Lim učila ještě jednoho devatenáctiletého týpka, který ale neuměl ani slovo anglicky. To bylo docela vtipné a ještě k tomu očividně nebyl zvyklý učit se jazyky. Eva učila jeho tatínka a to si také užila. Protože ten na ní pořád mluvil španělsky, neustále něco hledal v telefonu, jak se to řekne a nenechal se Evy snahou mluvit anglicky vůbec zviklat. Ale ty lekce byly v sobotu odpoledne, tak jsme to nakonec zrušily, abychom měly čas o víkendu někam vyrazit.
Jednou odpoledne jsme se také zúčastnila jednoho výletu do Salcajá, kde byl v roce 1524 postaven první kostel San Jacinto v celé Střední Americe. Jela jsem jen já, Kristian a dvě další studentky. Po návštěvě kostela nám Kristian řekl, že Salcajá je také známá jedním typickým likérem Caldo de frutas. Odvedl nás k nějakému domu, tam zazvonil a nějaká paní nás pustila dovnitř. Přinesla flašku červeného moc dobrého ovocného likéru a pak nás ještě vzala na půdu, ukázat nám tkalcovský stav. Také tam vyrábí Rompopo, něco jako náš vaječňák, ale to jsem neochutnávala.
EL BAÚL ANEB NEDĚLNÍ KLASIKA
Když jsem v sobotu ještě učila, chtěla jsem aspoň v neděli někam vyrazit. Milton se nabídl, že půjde se mnou a tak jsme vyrazili na El Baúl. El Baúl je kopec za městem s vyhlídkou a zároveň asi také jediné místo, kam všichni chodí na procházku. Ráno v osm jsme se sešli na náměstí a vyrazili za město. Když v tom koukám, jak se ze Santiuguito, sopky asi 10km za městem valí dým a nebe okolo je úplně šedé. Překvapeně jsem se zastavila a chtěla si to vyfotit, ale Milton ani nezpomalil a jen mezi řečí utrousil, že dneska ráno trochu soptil. A já jsem si říkala, co byla ta hlasitá rána po ránu. Husté je, že ještě týden po tom padal všude po městě popílek, když zafoukalo, hlavně kolem poledne. Šla js totiž vždy domů na oběd a sedla si ven na dvorek se španělštinou a během pár minut byly všechny moje bílé papíry černé.
Když jsme došly nahoru na kopec, zastavily jsme se na vyhlídce a pak jsme šly na místní atrakci – čtyři dlouhé klouzačky. Jelikož byla neděle, tak tam bylo docela narváno, spousta piknikujících lidí a rodinek na nedělním výletě, a tedy i spousta dětí. Ale zklouznout nás párkrát nechaly. Pak jsme se usadili na jedné loučce, začali žonglovat a přišel tam nějaký fotograf, jestli si nás může vyfotit, jen škoda, že ty fotky nemám.
Cestou domů jsme to vzali zkratkou a pak přímo strání a skončili jsme u někoho na zahradě. Naštěstí mu to očividně bylo úplně jedno a tak nás nechal projít a jen pozdravil.
Týden na to jsme tam šla znova. Zase v neděli. Ale tentokrát s Evou, Emou a Ryanem.
Když jsme došly nahoru na kopec, zastavily jsme se na vyhlídce a pak jsme šly na místní atrakci – čtyři dlouhé klouzačky. Jelikož byla neděle, tak tam bylo docela narváno, spousta piknikujících lidí a rodinek na nedělním výletě, a tedy i spousta dětí. Ale zklouznout nás párkrát nechaly. Pak jsme se usadili na jedné loučce, začali žonglovat a přišel tam nějaký fotograf, jestli si nás může vyfotit, jen škoda, že ty fotky nemám.
Cestou domů jsme to vzali zkratkou a pak přímo strání a skončili jsme u někoho na zahradě. Naštěstí mu to očividně bylo úplně jedno a tak nás nechal projít a jen pozdravil.
Týden na to jsme tam šla znova. Zase v neděli. Ale tentokrát s Evou, Emou a Ryanem.
Život v Xela.pdf | |
File Size: | 360 kb |
File Type: |
Zase ve škole.pdf | |
File Size: | 350 kb |
File Type: |
El Baúl.pdf | |
File Size: | 342 kb |
File Type: |